Na obsah stránky Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Hlavní stránka ceskefilmy.juk.cz Mapa stránek na tomto webu

Následující text je recenze Jana Lipšanského na FilmPub.cz:
Původní text naleznete na: kino.tiscali.cz/filmy/f_review.asp?film_id=5860

Waterloo po česku

Mnozí se před uvedením tohoto snímku do kin obávali, že půjde o Waterloo spíše pro režiséra Víta Olmera. O prohru sice nejde, přesto možná film vyžadoval větší rozpočet, lepší herce a možná i větší počet natáčecích dní.

Povídkový film podle textů, jež Vít Olmer psal do české verze Playboye, totiž osciluje mezi rozvedenými a převyprávěnými anekdotami, pokusy o psychologické zpodobnění současných „podnikatelských“ problémů až po úsměvnou hříčku ze života podváděného památkáře. Kupodivu právě tento příběh působí nejčistěji a nejkompaktněji a stojí za to kvůli němu přetrpět ony předchozí skeče.

Hned první povídka Francouzská trojkombinace vypráví poněkud povrchně o problému paničky, vdané za bohatého manžela podnikatele, který na ni nemá vyloženě čas. A tak žena hledá rozptýlení. Ve chvíli, kdy manžel zachrání tonoucí firmu, ona v sobě najde odvahu již nebýt domácí ozdobou a zkusit si začít menší flirt.

Bohužel možné psychologické téma je podáno stylem Elle: „Manžel na vás nemá čas? Zahněte mu!“ Navíc Vít Olmer opět podlehl pokušení obsadit do hlavní ženské role této povídky svou ženu Simonu Chytrovou a ukázat její vnady. Kdovíproč si však současně myslí, že jeho žena je herečka. Není. Je dobrá gymnastka, plavkyně, dobře si udržuje postavu, ale ve chvíli, kdy pronáší hlubokomyslné psychologické myšlenky, máte pocit, že posloucháte cvičeného papouška z pouti.

Druhá povídka Svatozář není ničím jiným, než rozvedenou anekdotou o muži, jehož žena neustále žvaní a žvaní, a tak se on rozhodne předstírat hluchotu, v čemž mu nakonec pomůže i doktor. Vít Olmer tento příběh ozvláštnil prolínáním s dějem z červené knihovny (knihu čte další pacientka, jíž pravděpodobně teče asi tak půl hodiny krev z nosu – při čtení v čekárně má totiž zakrvácený tampon v nosní dírce). Celá paralela je natolik absurdní, že skutečně působí poměrně svěže – ale jen úvodních pár minut.

Sólo na bicí, třetí v pořadí, je poněkud zvláštní vyprávěnka o stárnoucí manželské dvojici, žijící na venkovském statku. Ona je Slovenka, on eroticky a sobecky zaměřený stárnoucí jazzový bubeník, který se ani nedokáže rozhodnout, zda chce k obědu houby či roštěnky. Oba na sebe navzájem připraví určitý naschvál – překvapí je však skutečné přepadení.

Velice zajímavě podaná povídka se však rozpadá na dvě části, z níž ta druhá působí v určité chvíli poněkud neústrojně. Závěrečný návrat syna s jeho ženou pak je jakoby nadstavbou příběhu. Úplně závěrečná pointa mohla být řečena i bez této vsuvky.

Ostrov lásky je o psychologovi amatérovi, jenž u moře pomůže – nepomůže kolegovi, vynervovanému podnikateli, který řeší problémy a vede podnik i z místa dovolené. Tajemství jeho manželky však Vít Olmer připravuje příliš dlouho, doufaje, že divák bude především okouzlen jugoslávským mořem, pobřežím a okolními krásami. Závěrečné vysvětlení tak působí poněkud lacině, navíc zkušenější divák je brzy vytuší sám.

Waterloo po česku patří k nejlepší povídce tohoto filmu. Příběh úředníčka, jemuž zahýbá atraktivní žena a dcera patří mezi dvoumetrové habány hrající košíkovou a živící se programátorstvím nejvíce upomíná na podobné postavy z filmů Jako jed nebo Co je vám, doktore. Tentokrát je zde dovedně skloubena i záliba památkáře ve francouzské historii, i když onen poslední „gag“ je přece jen poněkud frivolní vůči celému ději.

Ve všech povídkách má hlavní mužskou roli Jiří Krampol. Někdy, žel, působí, jakoby vypadl z pořadu Nikdo není dokonalý – jen ty převleky a účesy se mění. Přitom jeho herecký projev sám o sobě není až tak špatný, jen mu chybí trošička exprese navíc – někdy jeho postava vyžaduje dát víc najevo své city, ale Krampol zůstane u osvědčených grimas či přimhouření očí.

Z dalších rolí jistě stojí za to vyzvednou Emílii Vášáryovou, která však přece jen začíná hrát v posledních filmech jaksi nastejno, a především pak výkon Oldřicha Víznera, jehož postava patří k nejuvěřitelnějším a nejlépe zahraným v celém filmu. Jeho hysterický tik s bradou se dá přiřadit k vrcholům niterného herectví, jež se málokdy vidí.

Určitě stojí za to pochválit i kameru, i když některé scény a způsoby snímání či střihů, rovněž výběr prostředí, patří spíše k televizním, ne celovečerním filmům, případně televizním seriálům. Rovněž působivá je hra v druhém plánu, která se u většiny českých filmů skoro neobjevuje. I když působí poměrně nenápadně, je skvělá i hudba, souznějící jak s dějem, tak atmosférou a povahou filmu, dodávající švih a drive tam, kde již již hrozí nuda.

Celkové vyznění je však poněkud tristní. v podstatě všechny povídky přinášejí jen jedno velké poselství: muži jsou neschopní blbci a ženy záletné hysterky. Což může na někoho působit poněkud depresivně, zvlášť když to tak necítí, či má ve vztazích pohodu a klídek. Nehledě na to, že podobné „problémy“ byly aktuální před deseti lety a dnes působí poněkud cize. Inu, svět se točí dál a v poslední době se vztahy mění rychleji, než se povídky z Playboye stihnou dostat na filmová plátna.

Jan Lipšanský

Zpět na seznam všech recenzí.


Poslední modifikace 20.05.2007, 18:43:26

Zásady ochrany osobních údajů

A Běžešelemovací řůčovičky znáte?

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace