Na obsah stránky Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Hlavní stránka ceskefilmy.juk.cz Mapa stránek na tomto webu

Následující text je recenze Jaroslava Sedláčka pro Cinemu.
Původní text se nacházel na adrese http://cinema.burda.cz/film.php4?Filmid=WATERLOO, která v dané chvíli již není funkční.

Waterloo po česku

FRANCOUZSKÁ TROJKOMBINACE: Starší úspěšný podnikatel jde na večeři se svojí mladou manželkou a dcerou. Hrozící krach firmy se naštěstí přežene stejně rychle jako manželská bouřka, přesto je už leccos jinak. SVATOZÁŘ: Pan Divoký neslyší, tedy přesněji řečeno dělá, že neslyší, což ušní lékař rychle pozná. SÓLO NA BICÍ: Bigbíťák důchodového věku a jeho „japonská“ manželka se navzájem trápí a zkoušejí, až do jejich poklidných dní vtrhne násilník s policejním komandem v patách. OSTROV LÁSKY: Ing. Zawinul nemá z exotické dovolené u moře vůbec nic, protože jednak skrz mobilní telefon neustále řídí svoji firmu a jednak hlídá malou dcerku na pláži, jelikož manželka chodí bůh ví kam a proč. WATERLOO PO ČESKU: Zatímco si pražský památkář představuje, jak velí Napoleonovým vojskům, ve skutečnosti trpí pod knutou své přerostlé dcery a asertivní ženy. Nomen omen! Přeplácané a přitom nedotažené! Slabí Bakaláři! Vršit záporné přívlastky a brousit si vlastní ostrovtip na nejšťavnatějších nahrávkách na smeč je k  z jeden z možných přístupů k novému autorskému počinu režiséra Víta Olmera. Druhý je mnohem složitější... Povídkový film o nevšedních pohledech na soužití muže a ženy v okamžiku, kdy se sexuální oblouznění stalo záležitostí minulého století a nastoupila jen stereotypní nuda, je bezpochyby nosná myšlenka. Jde o nevyčerpatelnou studnici života, která se bezprostředně dotýká každého z nás. Bez větších problémů tu najdete komické, tragikomické i ty vyloženě smutné momenty, při vyprávění jim pak můžete vtisknout lehkou ironii a příjemný nadhled. Scenárista a režisér Vít Olmer ovšem podlehl nedůvěře v sebe sama, a aniž by si toho možná sám všiml, vehnal se do kleští, které ho velmi pevně stiskly. Předně svému námětu nedůvěřoval, takže místo aby si patřičně pohrál s atmosféroru a charakterovou drobnokresbou svých hrdinů, podlehl jakési nekonkrétní „novácké“ představě o tom, na co by tak divák mohl zabírat, a své hrdiny utopil v moři konvenčních, komunálních, zoufale popisných scén a ještě popisnějších dialogů, které, aby toho nebylo málo, k zemi doráží pitvořivě literární komentář vypravěče. Vít Olmer zc v ela rezignoval na něco, jako je žánrová či výtvarná stylizace, a divácké body se snaží nahnat na (zahalených) rozkrocích a (odhalených) ňadrech. Moc mu v tomhle směru nepomohl ani kameraman Juraj Fándli, jehož kamera je příliš pasivní a nudná.

Režisér nepochopil priority své látky: Nesloužil manželským krizím, ale chtěl, aby manželské krize sloužily jemu. Pomíjím tím teď něco tak přízemního jako cpaní sponzorských aut a cestovních kanceláří do každého možného a v daném případě ještě spíš nemožného záběru (což už je dneska v českém filmu běžné), ale naprosto zbytečné úlety, jež zcela popírají potřeby příběhu a mají být jen součástí jakéhosi reklamně-spotřebního produktu. Například povídku Sólo na bicí, v níž postarší pár na vesnici čelí násilnému přepadení, tvůrci zcela nesmyslně rozbíjejí záběry na mladý pár ztřeštěně pobíhající přímořským letoviskem. Příběh tím zbavují jakékoliv intimní křehkosti, jež by byla v daném případě víc než žádoucí, jako by chtěli jen ukázat, že mají na to točit u moře. Výsledek je stejně tak komický jako tragický: Mladý pár působí dojmem zmatených kamzíků. Nebo ještě spíš turistů s běhavkou.

Vít Olmer měl filmem Waterloo po česku šanci natočit – když nic jiného – tak jiskřivé, dekameronským espritem cinknuté příběhy. Zůstalo ale jen u toporně rozehrávaných scén, hodných v lepším případě silvestrovské estrády (Svatozář) nebo – a to mnohem spíš – nějakého ochotnického spolku. Škoda o to víc, že zárodky několika skutečně zajímavých příběhů ve Waterloo přece jen najdete – třeba jak otce přerostla jeho „holčička“ nebo jak starší manželský pár našel smysl svého života ve stále škodolibějších naschválech a krutostech.

Bojím se, bojím, že po filmech Jak ukrást Dagmaru a Waterloo po česku naše kinematografie definitivně přichází o poslední dva režiséry z pomalu stárnoucí střední generace, kteří nikdy neměli problémy s filmovou řečí a naplněním pravidel nejrůznějších žánrů. s mladými životními partnerkami po boku, které Soukup a Olmer tvrdohlavě obsazují do hlavních rolí, aniž by na to herecky měly, a ve snaze věnovat se své profesi i bez jistoty státního penězovodu za zády ve velmi nestandardních až zoufalých produkčních podmínkách došli až k tomu, že ztratili, soudě podle jejich posledních opusů, elementární filmařský cit.

Ani nevíte, jak moc rád bych se mýlil. A ještě víc bych jim přál brzký návrat ve velkém stylu. Minimálně pro tu odvahu a sílu postavit se nové době čelem, kterou oba v uplynulých deseti letech navzdory všemu prokázali.

Jaroslav Sedláček

Zpět na seznam všech recenzí.


Poslední modifikace 20.05.2007, 18:43:24

Zásady ochrany osobních údajů

A Běžešelemovací řůčovičky znáte?

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace