Následující text je recenze Jaroslava Sedláčka pro Cinemu.
Původní text naleznete na: http://www.cinemamagazine.cz/recenze/1359/vsechno-nejlepsi

Má narozeniny, ženu, milenku, nové auto, náročného šéfa a pech na zákazníka. Taxikář Jan Dolanský vs. důchodce Viktor Preiss v neobvyklé road movie napříč sebou samými.

Všechno nejlepší!

Jarda (Jan Dolanský) je typický pražský taxikář. Drzý, nevzdělaný týpek, který si z dopravních předpisů nic nedělá. Umí lhát, pochlebovat, slibovat, prosit i vyhrožovat, zkrátka dovede si všechno zařídit a ze všeho vyklouznout. Dokonale využívá svých nevinných chlapeckých očí a životem proplouvá v domnění, že svět je tu jen pro něj, a jeho morálním nárokem je jen brát, brát a zase brát. V brzkém ránu se zdá, že ve stejném duchu proběhne i jeho narozeninový den: Pomiluje se s manželkou (Vendula Křížová), na šéfovi (Pavel Zedníček) vyžebrá nové auto, na jeho sekretářce (Tereza Kostková) pusu a s milenkou (Isabela Kapiasová) si domluví polední seanci ve dvou. Jenže pak se to stane! Chvíle nepozornosti za volantem, jeden nabouraný nárazník a už na zadním sedadle sedí podivný důchodce (Viktor Preiss) s ještě podivnějším jménem a hlavně naprosto nevyzpytatelnými změnami nálad a chování. Jardova představa sluncem zalitého dne, radovánek, dárků a peněz se začíná drolit jako předvolební sliby v kalném povolebním ránu.

Hodně profesionality, ale také hodně amatérství. Několik dobrých nápadů a hromada šlechetných úmyslů, ale také spousta toporností a polorozpadlý celek. To všechno ve hvězdném hereckém podání, které se snaží maskovat, co jen trochu maskovat jde. V tomto smyslu může nový snímek režiséra Martina Kotíka sloužit jako vzorový prototyp drtivé většiny nových tuzemských filmů. Na druhé straně je ale také v kontextu současné české komedie v lecčems výjimečný: nepodbízí se, nepomáhá si vulgarismy ani nahotou, za všech okolností se pokouší o důsledně nadčasovou a kosmopolitní podívanou. Buď jak buď, film je potřeba v každém ohledu vnímat především jako projekt Martina Kotíka. Letos dvaatřicetiletý tvůrce figuruje pod filmem stejně jako v případě svého debutu, situační komedie Pánská jízda (2004), v trojjediné roli spoluscenáristy, režiséra a producenta. Jako absolvent produkce na pražské FAMU (1999) si se zafinancováním filmu poradil skvěle, projekt nepůsobí ošizeně a přitom loga sponzorů z něho nečouhají na každém decimetru filmového pásu jako například z Rafťáků. Dál už je to ale horší. Nápad na taxikářskou road movii určitě není nezajímavý, stačí si vzpomenout na Jarmuschovu jednoduchou, a přesto silnou Noc na Zemi nebo Toma "Čističe" Cruise a jeho Collateral.

Jenže jeden nápad, převýchova arogantního spratečka tajemným mužem v baloňáku, navíc nápadně připomínající Telefonní budku, nestačí. Stejně rychle se mění v křeč a nebetyčný scenáristický naschvál i důvod, který oba hlavní hrdiny svedl dohromady. Obou handicapů svého námětu si byli scenáristé zjevně velmi dobře vědomi, proto se řídký příběh, jemuž by ze všeho nejvíc slušel bakalářský formát, pokoušeli všelijak nastavovat. Jenže místo aby si vypomohli například silným paralelním příběhem Jardovy manželky, který by mohl vyústit ve velké společné finále, tak trochu nesmyslně odbočují k unavené a neuvěřitelně natahované historce o Jardově šéfovi a jeho nejlepším (?!) kamarádovi.

Další problém spočívá v Kotíkovi-režisérovi. Zatímco v exteriéru snímek přece jen nese parametry celovečerního filmu, v interiérových scénách se často vrací ztuhlost a místy snad až infantilnost Pánské jízdy. Smutným vrcholem jsou v tomto směru trapné, zoufale nevtipné a hlavně úplně zbytečné scény s tetičkou, které nedokázala spasit ani taková skvělá herečka, jakou Jana Hlaváčová bezpochyby je. Celkově scénář, byť je ambicióznější než Pánská jízda, působí uspěchaným a nedotaženým dojmem. Snaha ke konci filmu s vyprávěním několikrát zatřást, propojit dosud nepropojené a překlopit dosud nepřeklopené je sice zajímavá a do určité míry i chvályhodná, jen se naprosto míjí účinkem, protože očekávaný konec celkem jednoduché historky se tím jen několikrát oddaluje a snímek působí jako mnohem delší, než ve skutečnosti je.

Tou veselejší kapitolou filmu jsou herecké výkony. Především představitelé obou hlavních rolí, extrovertní grázlík s nevinnýma očima Jan Dolanský (Perníková věž, Sametoví vrazi) a introvert s očima, jež dovedou být stejně pichlavé jako vyhaslé, Viktor Preiss (S čerty nejsou žerty), představují kvalitu, kvůli které stojí za to film Všechno nejlepší! vidět. Velmi příjemným překvapením je i Tereza Kostková, která dokáže na minimálním prostoru s minimálními výrazovými prostředky uhrát překvapivě mnoho. Dokonce se jí daří ve společných scénách částečně tlumit i jinak, zdá se, zcela nezkrotitelné šaržovité figurkaření Pavla Zedníčka.

Road movii Všechno nejlepší! nelze upřít snahu a odvahu dělat věci jinak, než je v Česku běžné (málokterý český tvůrce si například troufne nasadit premiéru své-ho filmu na začátek léta). Jenže tuhle poctivost dusí vlastní nedočkavost, podceňování diváka a přeceňování svých scenáristických a režijních sil. Výsledkem je pak snímek, v němž lze najít jak půvabné a opravdu komické okamžiky (například když si Jarda na palubní desce nového auta rovná fotografie své manželky a jakési atraktivní nahotinky), tak scény, a těch je bohužel podstatně víc, u nichž je vám za tvůrce stydno, že něco takového vůbec natočili a pustili do světa (především celá linie s dementní tetičkou!!!). Všechno nejlepší! se tak řadí do linie filmů typu Jak se krotí krokodýli či Rafťáci: hvězdně obsazených, barevných, utahaně svižných a hlavně nekomplikovaných prefabrikátů, které nechtějí nic řešit ani ukazovat, jen tak lehce lechtat na chodidle. Což ode mě berte jako doporučení i varování zároveň.

Jaroslav Sedláček

Zpět na seznam všech recenzí.

A Běžešelemovací řůčovičky znáte?