Následující text je recenze Vojtěcha Ryndy pro Tiscali.
Původní text naleznete na: http://kino.tiscali.cz/filmy/f_review.asp?film_id=12266

Rafťáci

Kotek a Mádl v letní teenagerské komedii.

Rafťáci dopadli z letošní vlny českých teenagerských komedií bezesporu nejlépe. Nejlepší však ještě nemusí znamenat dobrý: Rafťáci sice nejsou tak nekoukatelně strašliví jako jejich rivalové Experti a Panic je nanic, ale do něčeho, co lze s klidným svědomím nazvat filmem, mají pořád daleko.

Náskok před konkurencí nabrali Rafťáci už předem v režisérovi Karlu Janákovi a v hercích Vojtovi Kotkovi a Jiřím Mádlovi – tedy v osobách spojených se Snowboarďáky, kteří tuhle žánrovou vlnu odstartovali. Dvojice hereckých idolů je pro cílové (pubertální) publikum perfektním plakátovým lákadlem a od Janáka se „Snowboarďáci 2“ čekají jaksi automaticky. Byl by sám proti sobě, kdyby se v rámci úzkých žánrových mantinelů pokoušel o inovace. Nevelký manévrovací prostor v ranku komedií pro dospívající se však po uvedení Expertů a Panic je nanic ještě zmenšil, což Rafťáky předurčuje k přežvykování již viděného. Oproti Snowboarďákům jim pak chybí svěžest průlomového pokusu a moment překvapení.

Kdo z těchhle filmů viděl jeden, zná děj všech ostatních. Několik chlapců a dívek směřuje k sexuální zkušenosti, obvykle první. Snímky se liší pouze prostředím a poměrem příslušníků obou pohlaví, napětí spočívá jen v otázce, kdo skončí s kým. Prostředí v Rafťácích představuje letní sjezd řeky, poměr je stanoven velkoryse na jedenáct slečen ke dvěma klukům. Dany (Kotek) slíbí Filipovi (Mádl), jehož pokusy o ztrátu panictví končí notoricky katastrofou, že mu pomůže „sbalit holku“, s níž „to“ konečně vyjde. Protože chlapci disponují raftem, jeví se vodácký výlet jako ideální řešení, což potvrdí setkání s dívčím oddílem na kánoích. Do cesty za vytouženým cílem se však pletou Danyho rodiče (Veronika Freimanová a Milan Šteindler), oživující na téže řece skomírající manželství, jejich hyperaktivní synek Honzík, Filipova matka od rány (Pavla Tomicová), vedoucí dívčího oddílu Bořek (Oldřich Navrátil), vilný provozovatel občerstvení (Jan Antonín Duchoslav) a další postavy či dokonce rekvizity typu zákeřného seníku.

Taková typologie figur a jejich množství slouží jen k rozehrávání více či méně komických situací. Rafťáci totiž stejně jako ostatní filmy svého druhu nemají kromě základní dějové situace žádný soudržný příběh a sestávají ze sledu výstupů bez souvislostí a následků. (Kluci například zničí drahou terénní tříkolku, což se dále nijak neřeší.) Nečekanou výjimku tvoří linie Danyho rodičů: překvapí konzistencí, relativní věrohodností a hlavně samotným faktem, že existuje, protože teenagerské komedie postavy nad třicet let obvykle pouze zesměšňují nebo je vypouštějí úplně.

Jinak však Rafťáci trpí obvyklými žánrovými neduhy. V první řadě jim chybí dramaturgie. Postavy se v ději objevují a zase z něj mizejí naprosto náhodně, motivy se kupí bez ladu a skladu a zůstávají nevyužity, celku chybí gradace a jednotlivým scénám zakončení. Velkým problémem je nefungující skript, který nedbá ani na zcela zásadní věci: dívky na lodích jezdí bez barelů s věcmi, peřeje lze po zalesněném břehu seběhnout stejně rychle jako sjet na raftu.

Záběry jsou zaplevelené product placementem, do děje neustále duní vlezlá hudba, holčičím postavám chybí motivace a také se podezřele často objevují styčné body s Panic je nanic – nahé důchodkyně, útěk z autobusu, noční sledování nahých koupajících se dívek atd.

Rafťáky lze proto považovat za film pouze na nejobecnější technické rovině. Daří se jim evokovat letní atmosféru, mají poměrně charismatické „mužské“ hrdiny a jejich dívčí protějšky pobraly kromě půvabu i známky hereckého talentu, ale to je na sto minut málo. Že i to bude divákům kolem patnácti let nejspíš stačit a že to je víc než předvádějí jiné podobné filmy považujme za znamení doby, která už nejenže filmy nebere jen jako prostředek k výdělku, nýbrž i coby záminku k prodeji sekundárních produktů.

Vojtěch Rynda

Zpět na seznam všech recenzí.

A Běžešelemovací řůčovičky znáte?