Na obsah stránky Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Hlavní stránka ceskefilmy.juk.cz Mapa stránek na tomto webu

Následující text je recenze Mateje Šišoláka pro FilmWeb.
Původní text naleznete na: http://filmweb.o2active.cz/show.article.aspx?id=40467

Víte co jsou tři nejlepší věci na světě? Přece panáček „PŘED“ a cigaretka „PO“. Juraj Jakubisko svlékl Mahulenu Bočanovou, Lucii Vondráčkovou a další české (a slovenské) krasavice, aby nám řekl, jaké to je těsně před tou cigaretkou…

Post Coitum
Režie: Juraj Jakubisko
Scénář: Marcel Bystroň, Juraj Jakubisko
Hudba: Andrej Turok, Richard Krajčo, Ready Kirken a další
Stopáž: 90 minut
Datum CZ premiéry: 20. května 2004
Distribuce: Bontonfilm

Post Coitum

„Post Coitum je film, který vypovídá o tom, na co všichni myslíme“, Juraj Jakubisko.

Nemám rád filmy, které vám prozradí svůj žánr hned v úvodních titulcích. Přijde mi to laciné a trošku hloupé, prostě nepatřičné, jaksi „trailerovité“. Je sice dobré, když víte, na co jdete, ovšem připomínat to divákovi, který si již zakoupil vstupenku a usadil se pevně v křesle, je nějak divné… A už vůbec nemám rád filmy, které se k nějakému žánru okatě přihlásí a pak jej nedodrží. Post Coitum o sobě hned v úvodu prohlásí, že se považuje za „mrazivou city komedii“. Ať už si pod tím představíte cokoli, pravdou je, že spíše mrazí než baví. A víc než city je industriálně-funkcionalisticko-venkovská, bez nějaké zřetelné přítomnosti města. Takže jde spíše o slovo city ve smyslu počitků a cítění, což je teda zajímavá slovní hříčka, ale nijak nekoresponduje s dějem. Protože Post Coitum je o šukání („neříkej šukání“, Kristýna).

Tedy taky o kopulaci, koitu, souloži, sexu a tak podobně. Jeden z mých nejoblíbenějších režisérů Juraj Jakubisko (Vtáčkovia, siroty a blázni, Sedím na konári, Nejasná zpráva o konci světa) se chopil scénáře mladého Marcela Bystroně (Kabriolet), který měl film točit původně, aby podal další nejasnou zprávu o mezilidských vztazích – zejména mezi lidmi opačného pohlaví. Přesto, že mám Jakubiskovu tvorbu velmi rád, musím přiznat, že se mu jeho poslední film příliš nepovedl.

Způsob, jakým se film „děje“, bychom mohli nazvat „altmanovským“ (Prostřihy), nebo „paul-thomas andersonovským“ (Magnolia). Pět žen a čtyři muži se na plátně vzájemně kříží – pocitově (trochu) a fyzicky (hlavně). Kříží se způsobem, který dokazuje, že teorie o monogamním založení rodu homo sapiens zůstává jen ničím nepotvrzenou teorií. Post Coitum odhaluje naší promiskuitní podstatu neúprosně až bezmyšlenkovitě. Což je jeden z kamenů úrazu Jakubiskova filmu.

Problém je, že těch kamenů je celá řada. Vzpomeňte si na políčka bosenských zemědělců, jež míjíte cestou k chorvatským jadranským letovištím – drobná úrodná území ohraničena hradbou posbíraných kamenů. Kdyby se všechny posbíraly i z dvouhodinového filmového pásu, vzniklo by možná krásné čisté pole filmového umění, brilantního kameramanova oka, tradičně odvázaného výtvarného pojetí a magického realismu Made by Jakubisko. Takhle zbyla jen nehostinná krajina obyčejného šoustání a neuvěřitelně trapných keců, v níž se jen zřídka uchytí semínko nějaké té myšlenky, jež byste si odnesli sebou…

Sabrina (Eva Elsnerová), občasná milenka rockera Adama (Richard Krajčo) má spadeno na svého šéfa Zikmunda (Jiří Langmajer). Rozhodne se, že překazí jeho plánovaný sňatek se slovenskou zdravotní sestrou Violou (Beata Greneche). Využije zastydlého hipíka, fotografa a erotomana „Taliána“ Bakchuse (Franco Nero). Na své si ovšem přijdou i další zúčastnění – skrytě submisivní a nešťastně vdaná barmanka Messalina (Mahulena Bočanová), její „dementní“ (tedy ve scénáři citlivý a naivní) manžel Jaroušek (Mira Nosek), zmatená panna Kristýna (Lucie Vondráčková) a nakonec i „profesionálka“, studentka medicíny Kleopatra (Sandra Pogodová). Všichni se vzájemně podvádí a souloží, přičemž náhodná samozřejmost, s jakou se jednotlivé postavy ocitají v postelích těch druhých, je natolik omračující, až působí bezelstně a uvěřitelně.

Příběh rozhodně nefunguje se stejnou přirozeností jako u Altmana nebo v Magnolii. Jakubisko totiž rezignuje na nějakou kresbu charakterů (což je v příkrém kontrastu právě s Magnolií), své hrdiny charakterizuje pouze přes sexuální záliby. Upírá jim nějaký vývoj – až na sebejistého Zikmunda zůstávají stejně ploché (postavy, ne protagonistky) jako na začátku –, i když si vedle sexu prožijí i tolik tragédií, že by snad odrovnaly i italského playboye ala Franco Nero. Když se nakonec všechny postavy sejdou u jednoho stolu, chápete, že tam jsou, protože se to dalo čekat. Jejich vztahy jsou však velmi vykonstruované a naplnění jednotlivých osudů (tedy ona pointa, na kterou upozorňoval režisér před začátkem filmu) nepřesvědčivé. Navíc jsou některé vtipy „vykradené“ z jiných snímků (rozprašování popele z Big Lebowski). Nejde přitom o poctu originálu či citaci, nýbrž jen o opsání vtipné scény.

Jakubisko svým postavám (ke kterým si jen těžko budete hledat nějaký vztah) podráží nohy stupidními dialogy. Pod scénářem jsou podepsaní jak Bystroň, tak Jakubisko, dialogy jako by touto dualitou přímo žily. Takže kde je scénář ironický a sarkastický (což je menší část filmu), působí inteligentně a vtipně, na místech kde postavy deklamují zásadní filosofické pravdy o mezilidských vztazích („Nejdůležitější je pro mě rodina.“) sklouzává do nechtěné trapnosti. Další rovinou je mluva hrdinů – v prvních pěti minutách zaslechnete asi šestkrát známé „ty vole“ – protože hrdinům však už není 15 a nepředstavují hospodské typy pražského předměstí, zní poněkud nepatřičně (jako mnohem lepší příklad se nabízí srovnání se Silným kafem, které hovorovou češtinou dýchá a žije, ovšem bez ztráty autenticity). K tomu se později přidají vulgarismy a dekonstrukce uvěřitelnosti hrdinů „ze života“ s podivnými jmény je dokonána.

Post Coitum láká na polonahé plakáty s leopardím (nebo tygřím) ohozem. Ženského popředí si ve filmu užijete (i když Mahulena Bočanová své vnady před přímým pohledem kamery opět uchránila), dočkáte se i mužského pozadí (bohužel, nebo spíše naštěstí ne u zestárlého Franka Nera). Ovšem po vyhlášených kráskách, jako byly svého času Olga Schoberová, Magda Vašáryová či Markéta Hrubešová, tentokrát kamera ulpívá na ne tak dokonalých křivkách vybraných hereček reprezentujících snad naší každodenní realitu, nebo co. Protože ovšem ženská krása je pojem nesmírně subjektivní, berte tuto připomínku pouze jako můj osobní pohled (tyto herečky prostě nejsou můj typ:-). Kvalita milostných scén je různá, víceméně platí pravidlo – čím drsnější, tím lepší (milování na záchodě v baru nebo v autě), s přibývající romantikou se originalita i vzrušení vytrácí (erotika přes sklo, ve stáji a podobně). Rád bych ovšem věděl, jestli bude Lucie Vondráčková opět říkat, že točila pohádku… O moc lepší to ovšem není ani s jejich hereckými výkony – snad kvůli lépe napsaným postavám ansámblu vévodí Richard Krajčo coby rocker s pokročilým diabetes a právě Lucie Vondráčková, které její panenství snad i uvěříte.

Nemůžu se ještě nezmínit o formálním zpracování Post Coitum. Jakubisko používá různé efekty, bez nichž se až doposud obešel – změny rychlosti kamery, různé „digitální“ efekty – snad jakoby podlehl digitálnímu formátu, na nějž natáčel. Jakubiskovy pozdější snímky (Perinbaba, Dovidenia v pekle, priatelia, Sedím na konári a zejména Nejasná zpráva o konci světa) byly plné speciálních efektů, kaskadérů, různých pohledů kamery, jeřábů, leteckých záběrů a náročných staveb, což bylo na česko-slovenské poměry úžasné a zajímavé. V Post Coitum jakoby se soustředil na drobné efekty kamery (digitalizace, vkládání různých obrazových prokladů a nakonec i „tygří“ oči), ovšem bez zjevného důvodu. Snímek proto zachraňují lokace – překrásné exteriéry (ruiny kostela, industriální atmosféra Adamova bydlení, scéna na mostě) i interiéry (kupole Bakchova ateliéru) jsou tím nejlepším, co se objevilo v českém filmu 21. století. Samostatnou kapitolou je brněnská Vila Tugendhat od architekta Miese van der Rohe – jeden z nejkrásnějších českých domů vůbec se pomalu rozpadá a díky špatně zorganizované (a podruhé zrušené) veřejné soutěži na její rekonstrukci je docela možné, že zůstane v našich vzpomínkách jen díky Jakubiskovi (ve filmu představuje vilu podnikatele Zikmunda).

Což je ovšem na film tak mimořádného tvůrce skutečně málo. Snímek zachraňují ještě obrazové kompozice (zejména scény v Bakchově ateliéru) a již zmíněné výtvarné pojetí (ovšem glamrocková stylizace někdy přechází do kýče – jehož příkladem jsou naprosto STRAŠNÉ filmové plakáty!!!). S těžkým srdcem proto hodnotím podprůměrnou čtyřicítkou.

Matej Šišolák

Zpět na seznam všech recenzí.


Poslední modifikace 20.05.2007, 18:43:18

Zásady ochrany osobních údajů

A Běžešelemovací řůčovičky znáte?

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace