Na obsah stránky Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Hlavní stránka ceskefilmy.juk.cz Mapa stránek na tomto webu

Následující text je recenze Jaroslava Sedláčka pro Cinemu.
Původní text se nacházel na adrese http://cinema.burda.cz/film.php4?Filmid=POSTCOIT, která v dané chvíli již není funkční.

„My spolu jenom šukáme, nic víc!“ Mrazivá city komedie Juraje Jakubiska o sexu, ze kterého se neztratila láska prostě proto, že tam nikdy nebyla.

Post coitum

Chceme být milováni a litováni, zatímco sami toužíme jen po ukojení svých pudů. Děláme se zajímaví parafrázováním nesmyslných sladkobolných televizních výlevů, zatímco upřímnost a elementární ochota pro druhého něco obětovat se z našeho života vzdaluje stejnou rychlostí jako pravdomluvnost. Jedna lež nás nutí k druhé, jeden orgasmus nás vede k touze po dalším... Nejsou to ani tak údery biologických hodin, které znějí stále silněji, a podle všeho to není ani snaha zakotvit dřív, než vrásky a celulitida nepůjdou schovat pod vrstvou toho nejdražšího krému. Spíš je to docela obyčejná nenasytnost a touha prosadit se někam, kam ji navzdory její mezinožní vstřícnosti stále nechtějí pustit, která vede ambiciózní SEKRETÁŘKU SABRINU (Eva Elsnerová) k pasti, kterou políčí na svého přímého nadřízeného, ŘEDITELE ZIKMUNDA (Jiří Langmajer). Jenže Sabrinina složitá intrika se velmi záhy stane neřízenou střelou, která smete nejen ji a jejího šéfa, ale ještě dalších sedm postav, které v tomto hříšném městě mění prostěradla a partnery se stejnou pravidelností a bezstarostností jako svoje spodní prádlo: FOTOGRAFA BAKCHA (Franco Nero), při svých záletech pravidelně esemeskujícího se svojí japonskou manželkou; bezelstně naivního a něžně urputného ZVUKAŘE JAROUŠKA (Miroslav Nosek), který svojí ženě, BARMANCE MESSALINĚ (Mahulena Bočanová) s otravnou pečlivostí připomíná nejen výročí seznámení a svatby, ale i prvního pohlazení, prvního políbení a vlastně prvního čehokoliv; glykemického ROCKERA ADAMA (Richard Krajčo), mílovými kroky mířícího k oltáři a pečlivě sbírajícího poslední milostné trofeje s pevným odhodláním oddat se po svatební noci čistě manželskému životu; MEDIČKU KLEOPATRU (Sandra Pogodová) přistupující k životu ryze pragmaticky skrz kariéru prostitutky v luxusním podniku; zmatenou PANNU KRISTÝNU (Lucie Vondráčková), osudově narážející na další a další ženáče, a konečně i Zikmunda, bezskrupulózního manipulátora a cynika, který díky nevěře své partnerky, ZDRAVOTNÍ SESTRY VIOLY (Beata Grenécheová), v sobě odhalí úchylku, jež i jeho učiní směšným, trpícím, trapným a ponižovaným.

Autorský projekt Marcela Bystroně (Cabriolet) od počátku budil pozornost a pohoršení. Díky tématu, které zvolil, a výrazům, jež v dialozích používá, odmítla hrát v jeho chystaném filmu řada herců. Jiní naopak tuto hozenou rukavici zvedli, ačkoliv věděli, že se nevyhnou přemíře choulostivých scén. Horkého tématu se nezalekla ani producentka Deana Horváthová-Jakubisková (Nejasná zpráva o konci světa, Kytice) a do realizace filmu se pustila s razancí sobě vlastní. Budoucí film tak získal nejen mezinárodní hvězdu evropského formátu v podobě Franca Nera, ale i nového režiséra, kterým se doslova na poslední chvíli stal místo Marcela Bystroně Juraj Jakubisko. Ačkoliv právě takové změny bývají ošidné (vzpomeňme například na podobný „záskok“ Jiřího Menzela na filmu Čokoládoví čmuchalové), Jakubisko se chopil látky s obrazovou invencí a maximálním tvůrčím nasazením a z původně komorního, dialogového projektu učinil imaginativní, provokativní, obrazově opulentní podívanou. Jenže právě někde na této přechodové fázi vznikla největší disproporce filmu. Ať už jsou povětšinou špatné, papírem šustící dialogy dílem původního scénáře, nebo vznikly až autorským uchopením Jakubiskovým, nic to nemění na faktu, že právě ony jsou na filmu vůbec tím nejhorším. Hlavně v prvních obrazech, než si na jejich divnost aspoň trochu zvyknete, se za nimi marně snažíte hledat hravou ironii, tvůrčí potměšilost a hlubší smysl. Zato režisérský vizionář Jakubisko vás od prvních záběrů nenechává na pochybách, že i ve svých šestašedesáti letech neztratil nic ze své tvůrčí mladosti. Pořád si dovede hrát, pohrávat i čarovat – s kompozicí obrazu, triky, barevností, poetickým zklidněním i akčním zrychlením, hudbou klasickou i moderní... Jen na těch dialozích si znovu a znovu láme zuby. Vedle sebe tak koexistují scény vskutku uzemňující a mrazivé, které vás dovedou pohltit a sevřít (Zikmundovo nesmlouvavé ponižování Violy), scény šokující, velmi chytře vymyšlené, ale přece jen kapku nedotažené (Zikmundův sex po telefonu) a scény poněkud toporné, po dialogové stránce neobratné až trapné, kterých je bohužel většina (prakticky všechny, v nichž se autoři snaží sdělit nějaká moudra nebo být za každou cenu vtipní, například poznámky o Woodstocku nebo Lennonovi, ale například i scénka s houbařem-zabijákem).

Disproporce panují i v hereckém obsazení. Jiří Langmajer (Návrat idiota, Král sokolů) si „svoji“ bezcitnou bestii doslova vychutnává. Volí sice poněkud expresivnější výrazové prostředky, v principu bližší divadlu než filmu, nicméně tato jemně vykolejená afektovanost se k postavě Zikmunda, žijícího uprostřed procovského přepychu, náramně hodí a ukazuje se být funkční i pro jeho přerod z manipulátora lidských citů v otroka vlastní touhy a potřeby. Naopak Eva Elsnerová nedokázala svoji Sabrinu vybavit byť jen setinou potřebné prohnanosti a ryze ženského intrikánství, čímž už v samém základu svým výkonem oslabuje celou zápletku filmu a činí z něj jen tříšť lepších a horších scén. Franco Nero má už svá nejšťastnější herecká léta za sebou a je to navzdory ostrým střihačským nůžkam občas vidět i ve filmu, nicméně za odvahu, s jakou se pustil do tohoto filmu, si respekt zaslouží.

Mahulena Bočanová (Tábor padlých žen) a Miroslav Nosek (Rebelové) hrají s nasazením a evidentní chutí a filmu dávají barvu a krevnatost. Sympatický výkon, i když laděný do poněkud temnějších tónin, odvádí také Beata Grenécheová. Lucie Vondráčková (Královský slib) se velmi snaživě a do určité míry i úspěšně pere s postavou panny, která znovu a znovu naletí, nikomu z nich se ale na rozdíl od Langmajera nepodařilo dostat do své postavy pevný dramatický oblouk, obdařit ji nějakým vnitřním vývojem a logickou proměnou.

Post coitum má své zjevné slabiny (nepříliš fungující nadsázka, poněkud neobratně uchopené téma, řada špatných až velmi špatných dialogů...), ale má také svoje silná místa (obrazová i dějová stylizace). Pokud máte slabost pro Jakubiskovu eruptivní potřebu tvořit a originálně uchopovat svět kolem nás, budete na tom výrazně líp než ti, kteří pro dobrý film potřebují dobrý scénář. A ten tu tentokrát evidentně chyběl. Bohužel.

Jaroslav Sedláček

Zpět na seznam všech recenzí.


Poslední modifikace 20.05.2007, 18:43:18

Zásady ochrany osobních údajů

A Běžešelemovací řůčovičky znáte?

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace