Následující text je recenze Stanislava Buzka pro Tiscali.
Původní text naleznete na: http://kino.tiscali.cz/filmy/f_review.asp?film_id=8066

Non plus ultras

Fotbal je jen záminka...

Nový český film Jakuba Sluky je celovečerním debutem tohoto mladého režiséra, který zkušenosti dosud sbíral prostřednictvím tvorby reklam a několika krátkometrážních snímků. V jeho případě to byla dobrá škola, neboť film je po profesní stránce zvládnutý a v konkurenci podobných českých „obrázků ze života“ se neztratí. Téma je ovšem stereotypní: parta týpků z ulice zabíjí čas, hádá se, má svůj společný sen a různé cesty k němu. Herce si vybral režisér přiměřeně k obsahu, tvůrčí ambice projevil například obsazením prvotřídního divadelního herce Karla Zimy nebo uplatněním Matěje Hádka v pro něj netypické roli. Ačkoliv samotný obsah filmu postrádá přesnější postřehy o české společnosti a zůstává pouhou jednogenerační výpovědí, Sluka naznačil, že s ním česká kinematografie musí do budoucna počítat. Film si najde své publikum v okruhu diváků Ondříčkových či Zelenkových filmů.

Bejčákova parta několika fotbalových fandů jede na letiště pro své hosty, přes internet pozvané pravověrné britské ultras (fotbalové fandy oplývající drsnýmii způsoby). Ti právě vyhazují na nádraží své rance z vlaku. Nakonec se všichni sejdou a jako první si ultras domů vezme Bejčák. Třicetiletý povaleč má však v bytě vedle starostlivé matky i sestru (přivedla si na noc kamarádku) a také nenadálou návštěvu příbuzných, které v jejich městečku vyplavila povodeň. Ultras se „s ničím neserou“ a Bejčák je druhý den rád přenechá koktavému Pejskovi, který žije v obdivu pro vše britské (ani jeden z party neumí anglicky). Bejčák dá přednost návštěvě oblíbené hospůdky s výčepním Lojzou, kam s ním zajde i strýček Pepa. S partou se tu občas schází postarší málomluvný Tyčka, kterého Bejčákovci nedávno zachránili před zmlácením. Zatímco se maloměšťácký Pepa opije a svádí hospodské holky, Bejčák se zahleděl do dívky, kterou nedávno potkal. Ta však asi nakonec dá stejně přednost Tyčkovi...

Scénář nepostrádá logiku a spád děje, ale výsledný příběh odvíjející se na plátně je neoriginální výpovědí příslušníků jedné generace, v českých filmech viděné tak často (podobně vyznívá například Silný kafe). Vše je viděno z pohledu hlavních aktérů, z vnitřku jim vlastního prostředí, hodnoceno jejich kritérii. Pohledy zvnějšku (hostinsky Lojza, strýček Pepa, Tyčka) vyznívají hluše, přinejlepším se (v případě Pepy) omezují na popostrkování děje vpřed kondelíkovskými vtípky. Naštěstí je v závěru vidět jakési poznání hlavního hrdiny, přesahující jeho dosavadní zkušenost: život je o něčem více než jen o fotbale a o pivu. Na rozdíl od většiny ostatních startujících filmařů má však Sluka zjevný cit pro vyprávění ucelených scén, pro jejich vyznění a uzavřenost. Projevuje schopnost záběry s více herci urežírovat a vtisknou jim vyznění podle svého záměru. Snímek proto působí celistvě, i tam, kde jde jen o volné řetězení epizod.

Herecké obsazení Non plus ultras nepostrádá na zajímavosti, byť jde v stopách obdobných českých filmů. David Novotný v roli Bejčáka vytváří postavu až příliš jednorozměrnou, stejně jako Jana Hlaváčová (Bejčákova matka má pečeť tisíckrát viděných televizních Bakalářů). Matěj Hádek získal do svého hereckého rejstříku novou polohu v podobě mladistvého primitiva Vočka, nebyl však schopen obdařit ho náznakem psychologického zázemí, které by vysvětlilo jeho spády (to se více daří u Bejčáka). Z party je nejzajímavěji vykreslen Pejsek, obzvláště v scénách, kdy jedná sám za sebe (Karel Zima na sebe upozornil již hlavní rolí v Minulost a je zřejmé, že vedle divadla by měl být více obsazován i ve filmu). Potapěč, další z Bejčákovy party, stojí v pozadí svých aktivnějších druhů - a podobně ho ztvárnil i Michal Novotný.

Kvalitní standard odvádějí Oldřich Kaiser (jeho s odstupem vše pozorující Lojza asi fotbalu příliš nefandí, ale před hosty se přemáhá) a Jiří Lábus. Ten sice hraje obvyklou šarži mluvky-slabocha, ale vytváří ji alespoň jako plastickou a nikoliv nudnou kreaci muže, který si mnohé nalhává, aby občas musel – o to bolestivěji – přiznat barvu. Z ženských rolí (vedle rozličných pohledných dívek) zaujme především Naďa Konvalinková v drobné leč výstižné studii Pepovy ženy, lehce hysterické matrony, nikoliv však zlé. Menší roličky zde ze známějších celebrit dostali Richard Krajčo a Martin Stropnický (pán jdoucí po nábřeží). Britští hostující herci dobře zahráli sprostotu, toť vše. Film občas působí dojmem, že měly být více pilovány dialogy a že prostředí mohly výrazněji charakterizovat epizodní postavy. Ve filmu si zazpívá Karel Hála.

Fotbalu (a akcí ultras) si ve filmu příliš neužijeme. Hlavní scénou v tomto smyslu je noční ostravská bitka po zápase Baníku se Spartou, ve které se mísí herci, kaskadéři a kompars najatý také z opravdových ultras. Avšak začlenění této scény do děje i její rádoby umělecké ozvláštnění (detaily, zpomalené záběry) z ní snímají tíhu zásadní výpovědi.

Po formální stránce precizně udělaný film (kvalitní širokoúhlá kamera, odpovídající výprava a kostýmy, dokreslující hudební mix) bezpochyby překročil pomyslnou hranici mezi filmovými pokusy a skutečnou prací. Jakub Sluka dokázal realizovat scénář (zhruba stejně zručně jako Gedeon v Návratu idiota) a zvládl herce i ve scénách, kde se nejen mluví, ale též jedná. Ukázal, že moderní český film lze natočit i bez obvyklého souhvězdí šoubyznysových celebrit (Polívka, Donutil, Holubová, Liška, Cibulková atd, atd), aniž by se výsledek příliš lišil. Větší myšlenková hloubka, kterou mají například Najbrtovi Mistři, může přijít u tohoto režiséra časem. Nestane-li se pouhým prvotřídním řemeslníkem...

Stanislav Buzek

Zpět na seznam všech recenzí.

A Běžešelemovací řůčovičky znáte?