Na obsah stránky Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Hlavní stránka ceskefilmy.juk.cz Mapa stránek na tomto webu

Následující text je recenze Kamila Fily pro FilmWeb.
Původní text naleznete na: http://filmweb.o2active.cz/show.article.aspx?id=46747

Celovečerní debut Jakuba Sluky o fotbalových chuligánech se stává dalším příspěvkem do debaty o tom, proč jsou české filmy posledních let tak špatné. Někdy člověk ale opravdu neví, co by psal. S nabíhajícími minutami se totiž jen zvětšuje pocit marnosti.

Non plus ultras

Režie: Jakub Sluka
Scénář: Jiří Popel
Hudba: The Who, Kashmir 9:41, Radim Hladík
Hrají: David Novotný, Vladimír Dlouhý, Oldřich Kaiser, Jiří Lábus, Karel Zima, Jana Hlaváčová, Matěj Hádek, Michal Novotný
Stopáž: 87 minut
Datum CZ premiéry: 5. srpna 2004
Distributor: Falcon

Non plus ultras

Každému filmu je potřeba dát na začátku šanci. Může se vám odměnit až po rozjezdové půlhodině, nebo klidně až v posledních minutách, kdy vám vše „docvakne“ a zpětně se ospravedlní to, co vyhlíželo jako nedostatek. V případě Non Plus Ultras si zprvu – tak jako u všech českých filmů poslední doby, které se snaží být ze současnosti – zvykáte na češtinu z plátna, jež zní podivně, nepřirozeně a strojeně, protože hercům nepadne do pusy. Těžko říct, jestli je to konkrétně zde dáno hereckou nebo záznamovou technikou, či jednoduše blbými replikami, jejichž autor se nebyl schopen rozhodnout, zda být jadrně vulgární anebo jen tak přijatelně bodrý; každopádně vám to, co slyšíte, znemožňuje vtáhnutí do děje. V úplně prvních záběrech ještě oceníte vtipný nápad s miminy, jejichž holé hlavičky připomínají fotbalové fandy a jimiž se také naznačuje nevyléčitelná infantilnost hlavních postav. Nejspíš vás pobaví i úvodní příjezd plešolebé partičky na letiště, v níž se ve videoklipové zkratce cituje obal desky Abbey Road od Beatles. Pak už ale nastane jen prázdno, nuda a rozpaky. Otázka „O čem to, proboha, je?“ se vám bude připomínat v průběhu sledování až nepříjemně často a na konci zbude jen pachuť jasné odpovědi: „O hovnu“.

Odpusťte mi to sprosté slovo, ale připadám si podveden, pokud mám platit plné vstupné za něco, co vypadá jako neúměrně roztažená úvodní epizoda nějakého televizního seriálu, v níž jsme se zatím jenom seznámili s hlavními postavami, a ve chvíli, kdy už by se skutečně mohlo začít něco dít, přijde definitivní (avšak otevřený) konec, v němž nám komentář mimo obraz ještě drze říká: „A to je všechno. Není toho moc ani málo, ale tak akorát“.

Ano, mám toho taky tak akorát. Chválit výběr muziky se mi příčí, poněvadž až příliš zavání „děláním dobře prodejného soundtracku“, než přirozeným integrováním hudby do děje, a zmiňovat, že David Novotný v hlavní roli má nezpochybnitelný talent a charizma, znamená spíš výtku pro autory, že jej lépe nevyužili a nechali jej potácet se v tak matném snímku. Non Plus Ultras jsou totiž z principu jedním velkým filmovým omylem a jednotlivosti (mezi něž můžeme počítat i řemeslně slušivý kabátek) ho z celkové mizérie nevytrhnou. Možná se na něj bude vzpomínat jako na film, v němž sehrají Kaiser s Lábusem scénku ve stylu „Možná přijde i kouzelník.. po 20 letech a 22. hodině“ a lidé se budou dlouho dohadovat, jestli je trapnější zezadu souložící Kaiser v Ultras nebo Jan Přeučil v Ještě větším blbci, než jsme doufali. Nicméně větší kulturní zážitek od toho nečekejte. I dlouho ohlašovaný návrat Vladimíra Dlouhého na plátna kin se odehraje ve zhruba deseti patnácti větách a několika smutných pohledech. (Ve více televizních filmech z poslední doby přitom odvedl mnohem větší kus práce.)

Různé sestřihy nakrátko

V čem tedy tkví hlavní problém tohoto osmdesátiminutového a třicetimilionového projektu, jehož realizace zabrala tři(!) roky? Předně v tom, že dílo o nekulturní subkultuře může jen obtížně skýtat nějaké estetické vyžití a je třeba nalézt dostatečně originální koncepci, která tuto bariéru překoná. Povedlo se to legendárnímu Stanleymu Kubrickovi v Mechanickém pomeranči (1971), stavějící do kontrastu vizuální, hudební a verbální prvky vysoké a nízké kultury a rozlamující vyprávění do dvou částí, zcela se odlišujících svým tempem a náladou. První část je bezhlavou jízdou, která nás má strhnout a druhá nás následně za naše užívání si „potrestá“.

Všechny ostatní filmy o gaunerech, chuligánech, vandalech, rowdies či skinheadech, neofašistech a neonacistech dopadají z formálního hlediska hůře. Své téma traktují buď s povrchní rádoby atraktivitou nebo s mechanickým naturalizmem, který ovšem způsob života dotyčných lidí na okraji společnosti nijak nereflektuje, ale jen předvádí. Spadá sem jak drsný australský Romper Stomper (1992) s Russellem Crowem, tak sladkobolně kýčovitý Kult hákového kříže (1998) s Edwardem Nortonem, kanadská televizní naivní moralitka Bílé lži (1998), černobíle nasnímaný, rádoby nezávislý německý OiWarning! (1999), i Svatý boj (2001), v němž vyniká výkon Ryana Goslinga. Právě zaměření se vždy na nějakou výlučnou osobnost, „hocha, který není v jádru tak úplně zlý a nepatří tak úplně do party, postupně či náhle prozře a chce odejít“, sráží zmiňované snímky do schematizmu. Filmy o násilných skupinkách (ať už si říkají jakkoli a mají různě krátký sestřih) si vždy osobují nárok díla-výpovědi, ovšem nakonec se drží mnoha klišé, kterými chtějí své postavy zlidšťovat, budit jimi soucit a vůbec se všelijak vykupovat z nepříjemného tématu či od něj rovnou utíkat. Navíc svým příběhem chtějí řešit neřešitelné rozpory světonázorů a morální obraty hlavních hrdinů pak v druhé půli syžetu vyznívají značně nepřesvědčivě. A pokud se naopak s hrdiny nic nestane, chybí zase dějový konflikt a vývoj. Je to bezvýchodný problém, který si tvůrci zřejmě ani neuvědomují a nepřipouštějí.

U nás bude nasnadě srovnávat Non Plus Ultras se Smyczkovým Proč? (1987), na němž i přes typický moralizmus scenáristy Radka Johna bylo pozitivní to, že se za minulého režimu, kdy oficiální estetika a ideologie neuznávala žádné „západní problémy“ typu drog a prostituce, na téma fotbalových násilníků vůbec poukázalo, a to dosti nekompromisně. Proč? navíc obsahovalo i druhou formální rovinu – struktura vyprávění byla vlastně rekonstrukcí dřívějších událostí a krátké vsuvky z jiné časové roviny poskytovaly komentář k vyšetřování i sociálnímu zázemí obžalovaných vandalů.

Režisér Jakub Sluka a scenárista Jiří Popel se o žádný komplikovanější narativní postup, který by ukázal téma z více stran, ani nepokusili. Jejich pohled je jednostranný a do sebe uzavřený; vysloveně omezený. Film jenom banálně ukazuje, jak parta chlapíků chodí na fotbal a do hospody, a pouze u jednoho z nich si dovolí nahlédnout do rodinného soukromí a nastínit chatrnou milostnou zápletku.

Krize třicátníků a filmových hybridů

Leckdo by mohl namítnout, že Slukův film tlačím někam, kde ani nechce být a že v něm nejde ani tak o samotné fotbalové chuligánství a násilnosti, ale jednoduše o krizi středního věku. Že je to zkrátka smutná komedie o životním stereotypu přerostlých kluků, kteří nevědí, kam jinam se vrtnout, jak na své existenci něco změnit a jak si přes svůj silácký komunikační blok najít slušnou holku. Dobře, ale pořád to je film o naprosto výlučné sociální skupině, jejíž životní styl není univerzální, ale výrazně specifický. A tvůrci se nebyli schopni rozhodnout, zda točí sondu ze života (k níž patří zobrazení stereotypu, prázdnoty a také dějová rozvolněnost až roztříštěnost), nebo jestli se snaží o komediální a milostné peripetie, bavičská extempore a hořkou, ovšem okatě vykalkulovanou pointu. Sluka s Popelem přenášejí do filmu kousky konkrétních zkušeností, ale pracují s modelovou osnovou a plochými figurkami, čímž si pod sebou podřezávají větev.

Je až zarážející, když si někdo vybere kontroverzní téma (či alespoň prostředí a postavy) a pak se vyhne veškerému radikalizmu a konfrontaci s jinakostí. Non Plus Ultras se svým zaměřením na postavy, které svůj sociální status „grázlů z povolání“ pomalu opouštějí, tváří dokonale stravitelně až podbízivě, takřka jako televizní bakalářská historka. Své téma představují v typicky čecháčkovské, pivní, apolitické vatě, tlumící jakýkoli náraz otázek zvnějšku. Co jste tím filmem chtěli říct, proč jsou ti lidé takoví, jací jsou, co dělají kromě toho, že fandí fotbalu, jak to, že hlavní hrdina Bejčák žije v takové spořádané rodině atd.

Jakákoli kritika či analyzující pohled je uhlazován hereckými šaržemi (vedle tumpachově nasládlé maminky Jany Hlaváčové je zcela k nevydržení Jiří Lábus, jemuž by už měl konečně někdo říct, že takové pitvoření snese malá obrazovka, ale ne velké plátno) a co hůř, Sluka ani nezastírá jisté sympatie ke svým „hrdinům“. Dělá si z nich sice trochu posměšky, ale nakonec nikdy neukáže žádnou jejich vyloženě špatnou stránku a vlastně svým karikováním a zjednodušováním jejich charakterů uniká od toho něco říct, ukázat a rozebrat. Přitom diváci filmů s kontroverzními tématy tohle očekávají a nacházejí v možnosti vidět věci v širším kontextu svůj požitek. Sluka ale zjevně ani nechce být kontroverzní a spíše své hrdiny romantizuje. I tu jedinou bitku na stadionu zjemňuje zpomalenými záběry a zbavuje ji pocitu násilí. Vlastně tak svým filmem omlouvá fotbalové chuligány jako by byli „v podstatě normální“, podobně jako když Zdeněk Troška točí o vesnických buranech, kteří se v sobě poznávají a nijak jim to přitom nevadí. Ve světě virtuálních Non Plus Ultras například absentuje cokoli, co by mělo něco společného s rasizmem, i jeho odmítnutí či vymezení se vůči němu; rasizmus tu prostě vůbec neexistuje.

Je to jako byste natáčeli film o pornohercích, kteří se ovšem nikdy nesetkali s pohlavními chorobami, ukázali byste občas trochu vystříknutého spermatu a nechali si někoho postěžovat, že ho z věčného přirážení bolí pánev, ale jinak by šlo jen o takovou nezávaznou romantickou komedii. Samozřejmě, i žánrové hybridy mohou být dobrými filmy, musíte z nich ale vyčíst, proč se něco míchá a proč tu něco chybí, a ne že se něco jen tak náhodně smíchalo a autoři se něčím nezabývají, poněvadž se jim to nehodí do krámu.

Pokrytectví non plus ultra

Recenzent Stanislav Buzek na Tiscali.cz napsal: „Jakub Sluka ukázal, že moderní český film lze natočit i bez obvyklého souhvězdí šoubyznysových celebrit (Polívka, Donutil, Holubová, Liška, Cibulková atd.), aniž by se výsledek příliš lišil.“ Ta věta mi připadá tak ďábelsky výstižná, že jsem ji nemohl neocitovat, ačkoli si nejsem jist, zda kolega Buzek skutečně domýšlel všechny její významové rozměry. Pro mě Non Plus Ultras znamenají hlavně to, že někdo udělal malý hezký český film o malých českých grázlících, kteří nejsou tak úplně špatní, mají svá trápení a měli bychom je chudáčky pohladit po plešaté hlavičce. Tímto nasazováním psích očí se ona segregovaná komunita vtírá do přízně majority, aniž by se hodlala pořádně představit. Non Plus Ultras je tak nejenom nudný a prázdný film, ale především film pokrytecký.

Snad úplně nejpokrytečtější je v otázce homosexuality. Je dobře známo, že fotbal je aktivitou, v níž se uvolňuje homoerotická energie: nikde jinde se nazí muži nemohou tak beztrestně objímat jako při hraní či fandění fotbalu. Jde o celkem přirozený projev, jenž ovšem nabývá přímých homosexuálních podtextů ve chvíli, kdy se touto radostí utužují svazky mužů, kteří spolu tráví dlouhé volné chvíle. Opět v tom není žádný problém, pokud tito muži, jimž schází ženská společnost, jsou schopni nahlédnout své přechodné homoerotické vztahy jako výsledek nenormativního životního stylu. Bohužel právě ti, jichž se to týká, bývají zároveň nejvíce homofobní a okázale se sebepopírají.

Non Plus Ultras je tak vrcholně a otevřeně homofobní dílo, že mezi českými filmy obtížně nachází sobě rovné. Hysterický výrok „To nejsou naši lidi!“ tu nikdo nezpochybní a už jenom proto není jeho vyznění tak komické, jak by asi tvůrci chtěli. Těch 30% je možná dovede k tomu, aby se nad sebou pořádně zamysleli.

Kamil Fila

Zpět na seznam všech recenzí.


Poslední modifikace 20.05.2007, 18:43:10

Zásady ochrany osobních údajů

A Běžešelemovací řůčovičky znáte?

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace