Následující text je recenze Jaroslava Sedláčka pro Cinemu.
Původní text se nacházel na adrese http://cinema.burda.cz/new/?id=450, která v dané chvíli již není funkční.

Non plus Ultras

Bylo jich pět. Bejčák, Vočko, Pejsek, Tyčka a Potapěč. Fandili fotbalové Spartě, dráždili baníkovce, poslouchali – aspoň někteří – svoje maminky a právě teď si do Prahy pozvali anglické rowdies, aby jim předvedli, že nejsou žádná béčka.

kdo však ví, jak zní?“ Richard Müller právě tklivým songem rozdírá své srdce V penzionu Svět, kamera ladně klouže po roztomilých novorozencích a první divačky šustí papírovými kapesníčky. „Máš pravdu, ale kdo ti za ni dá, máš hlavu plnou utajených snů.“ Vedle dojetím orosených očí divaček se však sálem začínají ozývat i první výbuchy smíchu, neboť každému z miminek je přiřazeno jméno jednoho z hlavních představitelů filmu a někdy je to podobnost jistě ne náhodná – David Novotný, Matěj Hádek, Karel Zima, Vladimír Dlouhý, Michal Novotný. „Máš svoje léta právě jako já, máš na čase jít vlastním barvám vstříc. Má lásko, nejsi neviditelná. Já věřím, že ti budu moct říct: Já vždy rozeznávám...“

Střih. Z našich neviňátek už jsou dospělí muži. No, dospělí, omotaní v červeno-modro-žlutých šálách, vyholení, potetovaní, někdo ve vojenských bagančatech, jiný v domácím pleteném svetříku... Ze všeho nejvíc připomínají zastydlé puberťáky, jejichž první a jedinou starostí jsou zápasy a výsledky milované Sparty. Jenže kdesi pod touhle fasádou neohrožených tvrďáků se skrývá obyčejná mužská dušička, pravda trochu frajerská a pozérská, ale taky občas docela obyčejně nešťastná a zamilovaná. Třeba jako právě Bejčák (David Novotný), nepsaný vůdce téhle pětičlenné partičky! Doma hodný, miloučký syn své starostlivé maminky (Jana Hlaváčová) a chápající bratr své dospívající sestry (Karolína Kaiserová), který navíc – zdá se – právě podlehl tichému kouzlu sestřiny kamarádky Petry (Jana Marková), navenek ale rabiját, co na sobě nenechá nic znát, a dál s Vočkem (Matěj Hádek), Pejskem (Karel Zima), Tyčkou (Vladimír Dlouhý) a Potapěčem (Michal Novotný) tropí vylomeniny v ochozech fotbalových stadionů a v zapadlých hospůdkách nedaleko Ostravy provokuje venkovské balíky fandící Baníku.

Hned zkraje si je třeba ujasnit, že pokud od celovečerního debutu Jakuba Sluky čekáte novodobé Proč?, budete zklamáni. Non plus ultras rozhodně nesuplují sociologickou publicistiku jako Smyczkův dnes již kultovní film z druhé poloviny 80. let a velkým obloukem se vyhýbají i jakémukoliv náznaku společenské polemiky nebo nedej bože kritiky. Sluka si se scenáristou Jiřím Popelem sice za hlavní hrdiny rovněž zvolili zaryté fotbalové fanoušky, jejichž biorytmus se řídí termíny zápasů milovaného klubu, nicméně od prvních záběrů dávají divákovi srozumitelně najevo, že se jejich životy hodlají zabývat v lehce ironickém aranžmá a jen s velmi nenápadnou satirickou kousavostí. Nehodlají něco řešit, dokonce ani klást nějaké otázky, jen jakoby mimochodem ukazovat. A bavit u toho sebe i diváky!

Fajn, pokud ovšem nemáte v rukávu velmi silný příběh, pevný dramatický oblouk, o který se můžete opírat – a tento film nic takového nemá –, pak musíte vynaložit o to víc úsilí a tvůrčí rafinovanosti, abyste tuhle mozaiku dobře poskládali a ve správný okamžik z ní vytryskla ta správná emoce. Režisér Sluka, který od roku 1998 natočil desítky reklamních spotů, do tohoto rizika šel. Jenže právě zkušenost s malými formáty ukázala, že zatímco v jednotlivostech dovede být místy až brilantní (scéna úvodních titulků, lehce absurdní ranní dialog Bejčáka a Petry u stolu atd.), celek se mu přece jen nedaří držet v pevném, jasně čitelném tvaru a pro udržení jeho vnějškové celistvosti musí občas tahat za nejrůznější záchranné brzdy. Ať už to jsou písničky, které do příběhu dodatečně a zvenčí pašují emoce a pomáhají s dovysvětlováním příběhu, nebo vnitřní monology hned dvou hlavních hrdinů, přičemž hlavním hrdinou je ve skutečnosti jen jeden z nich, který navíc žádné monology nepotřebuje, protože všechno dokáže říct svou pouhou existencí.

Ale popořadě. Že filmu chybí silný příběh, mi nevadí ani v nejmenším, protože většina našich životů také postrádá velké, zlomově osudové křižovatky a klopýtá po rozbitých silničkách malých drobných nic, jež z našich velkých snů pomalu, ale jistě činí stále dusivější ruiny. Jenže figur, které by nám tohle sdělily, není ve filmu mnoho – de facto pouze jedna, a sice Bejčák. Nesmlouvavá autorita, ranař s duší filištína, silák, zrazovaný vlastní slabostí. Nepálí si prsty, dovede většinou všechno zařídit a nastrčit tak, aby bylo po jeho. David Novotný (mrtvý Béďa Mrtvý v Tmavomodrém světě) Bejčákovi tuto chlapáckou výjimečnost i podrazáckou úlisnost dává. Je to charizmatická figura, v níž dokáží vedle sebe v autentické symbióze žít potlačované sny a touhy i pragmatická realita, slabiny i silné stránky, lidská výjimečnost i obyčejnost. Protihráčem mu zjevně měl být, jak ukazuje pointa filmu (bohužel tušená dlouho dopředu), Tyčka, a jakkoliv Vladimír Dlouhý (Báječná léta pod psa, Jedna ruka netleská) ztvárňuje tohoto nenápadného, tichého muže v jemných tazích jako směšně nepraktického čtyřicátníka, tak trochu zapomenutého v čase a prostoru, což vás jako diváka baví a přitahuje, pořád to přece jen není ten adekvátní protipól Bejčákův. I proto Tyčkovy vnitřní monology zprvu působí poněkud nepatřičně a divně a posléze jako nefungující scenáristická berlička. Postava Tyčky je totiž v takto rozehraném a traktovaném příběhu jen jednou z mnoha figurek v pozadí, které jsou sice většinou výborně zahrané, ale v principu přece jen povrchní, protože nepředstavují nic jiného než jen jeden lidský typ.

I tenhle scenáristický handicap by ale zkušený režisér asi dokázal nějak před divákem maskovat, kdyby mu přizpůsobil herecké výkony a podřídil obrazovou a střihovou skladbu. Jenže Sluka zjevně moc neví, co přesně má po hercích chtít, a nechává jim volnost, s čímž si sice zkušení herci dokáží poradit (výborní Jana Hlaváčová a Matěj Hádek, velmi dobrý Michal Novotný), jenže výsledkem je pak přehlídka sólových výstupů, které zhusta nepasují dohromady. Vrcholem toho je postava moravské rodinky náhle přibyvší do Bejčákovy domácnosti, jejímž čelným reprezentantem je strýc Pepa v podání Jiřího Lábuse (Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko, Čert ví proč). To je kulový blesk, který se filmem prořítí, aniž by byla divákovi dána minimální šance pochopit proč. Chvíli je to prvoplánová karikatura, chvíli hořkosladká studie malého ratlíka na dlouhém těžkém řetězu, buď jak buď pořád ale postava z jiného filmu. A přitom jsou ve filmu chvíle, kdy tušíte, jak ohromný potenciál tahle figura mohla mít – třeba při setkání, sblížení a následném odcizení s výčepním Lojzou (Oldřich Kaiser), dalším zoufalcem z příliš hlučné samoty, s nímž Pepu leccos spojuje a rozděluje zároveň.

Suma sumárum: Non plus ultras je svižná, vtipná, řemeslně pečlivě udělaná podívaná, která však, pokud nebudete vykazovat abnormální vstřícnost, nemá příliš šancí vás oslovit či zasáhnout. Projde a neublíží. Tak vám nevím, je to na současný český film hodně nebo málo?

Jaroslav Sedláček

Zpět na seznam všech recenzí.

A Běžešelemovací řůčovičky znáte?