Na obsah stránky Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Hlavní stránka ceskefilmy.juk.cz Mapa stránek na tomto webu

Následující text je recenze Jana Jaroše pro Tiscali.
Původní text naleznete na: http://kino.tiscali.cz/filmy/f_review.asp?film_id=8435

Milenci a vrazi

Vraždí, protože milují. Milují, až by vraždili.

Zpracováním Páralova románu Milenci & vrazi se mezi filmové režiséry zařadil Viktor Polesný, dosud známý především z divadla a televize. Snímek vznikal v nebývalém spěchu: natáčel se začal během letošních prázdnin a již v listopadu byla přichystána promítatelná kopie. Proměnilo se i herecké obsazení: původně se počítalo například s Richardem Krajčem, Martinem Hubou či Tatianou Vilhelmovou. Nakonec byli všichni nahrazeni. I tak zůstalo dost známých tváří: Ondřej Vetchý, Zlata Adamovská, Veronika Žilková, Petra Špalková, Zuzana Norisová...

Poprvé se Vladimír Páral dočkal filmového přepisu svého díla v roce 1967, kdy Hynek Bočan natočil Soukromou vichřici. Je pravda, že v dobovém kontextu (a zvláště vedle hrabalovských adaptací) ustupovala do pozadí, ale v časovém odstupu přece jen vyniknou její hodnoty zejména herecké. Daniela Kolářová ve své první roli i Pavel Landovský postihli zmarněné, trapné existence svých niterně vyprahlých hrdinů, marně se pachtících za přeludem štěstí.

Na přelomu 70. a 80. let - ve "znormalizovaných" příbězích zaznívalo nutkavé varování před odklonem od socialistické morálky. Prvního přepisu se ujal Antonín Kachlík, jenž roku 1978 nachystal až směšně nemohoucí Radost až do rána, poté následovaly dva snímky Jaromila Jireše (Mladý muž a bílá velryba, Katapult), též nezáživné, zbavené ironické hravosti, s níž si Páral rád pohrává.

Většího ohlasu nedosáhla ani Drhova adaptace Muka obraznosti (1989), pokoušející se strhnout pozornost nebývale odvážnými erotickými výjevy. Téma prozírání hlavního hrdiny, jenž po svém nástupu sobecky doufá v ukázkovou kariéru, provází zřetelná hořkost, avšak "ďiblíkovská" stylizace - zvláště v souvislosti s Dášou Bláhovou - se míjí účinkem. Sexuální motivy prostupují i dvojdílný opus Víta Olmera Playgirls (1995), dílo dramaticky již zcela rozpadlé a navíc i pokleslé k odpudivému nevkusu.

Příběh filmu Milenci & vrazi, uváděného nyní do kin, se začíná odehrávat v létě 1966 a několikerý epilog (jinými slovy několikrát nastavovaný, vše dovysvětlující konec) jej dovádí až k roku 1989. Polesný chtěl postihnout, jak se ztrapnělé pachtění po osobních výhodách přenáší z generace na generaci, neboť nastupující mládež si chce co nejvíce urvat z koláče již někým přivlastněného, jak prohlédnutí ze zaslepenosti přicházívá vždy pozdě.

Milenci & vrazi rozehrávají svého druhu mozaiku: osudy početných postav se prolínají i srážejí, vymezeny jak pracovištěm ústecké chemičky, tak její ubytovny. V širokém vějíři vymezuje různorodé typy lidí, dokonce v nejbližším příbuzenském vztahu - zatímco Julek Serafin (Ondřej Vetchý) se podobá ušlechtilé andělské bytosti, jeho bratr Alex (Marko Igonda) naopak zosobňuje ničemnost v lidské podobě. A právě Julek na svou až vizionářskou dobrotu jediný doplatí, když jej dospívající Roman (Jakub Prachař) začne vinit ze svých milostných nesnází.

Akcentují se vztahové vazby, často s potřebou někoho ovládat, někým manipulovat, nejčastěji zúžené na poživačné milostné poměry. Ukazuje se, že stíhání přelétavých lásek vede jedině k sebezničení, jak dokládá svými osudy lehkovážný Borek (Jiří Langmajer), ženoucí se za mladými, vnadnými milenkami. Před námi defilují vychytralé typy (téměř vyděračská rodina Tušlova, kterou představují Marek Taclík a Petra Špalková, nebo budoucí prostitutka Kristiny Kloubkové). Ústředním prvkem se tak stává citové strádání - zejména stárnoucí ženy doplácejí na své iluze, dokonce se dočkají zraňujícího odmítnutí. To platí jak pro ředitelovu ženu (Zlata Adamovská), která se po rodinných katastrofách psychicky zhroutí, i postarší lékařku (Veronika Žilková).

Rozkrytí duchovní i mravní ubohosti, které se ostatně v té či oné podobě opakuje ve většině Páralových děl, překvapí však svou realizační neumělostí. Polesný jako režisér selhává snad ve všech složkách - v inscenaci, v hereckém pojetí neschopném dospět k celistvějšímu obrysu, ve vypravěčském uspořádání. Připomínám aspoň naprosto bezradného Vetchého nebo uměle zestárlou, pitvořící se Žilkovou, která jako by sem vpadla z nováckého Tele-Tele.

Zvážnělost i občasná rádoby hravá nadsázka stejně jako erotická vyzývavost se natolik míjí účinkem, až místy prosakuje nezamýšlená grotesknost, ba sebeparodičnost, kterou neodstraní ani vcelku citlivé zapracování dobových skladeb. Stěží pak překvapí, že se nedočkáme ani jediného otisku zvolených časových úseků, že ani kameraman Josef Špelda nepostihl prostředí chemického molochu (velice chtěný záběr na mladíka opalujícího se na střeše jedné z provozoven vyprávění otevírá i uzavírá), ani stísňující budovu ubytovny.

Jan Jaroš

Zpět na seznam všech recenzí.


Poslední modifikace 20.05.2007, 18:43:09

Zásady ochrany osobních údajů

A Běžešelemovací řůčovičky znáte?

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace