Následující text je recenze Tomáše Baldýnského pro Reflex.
Původní text naleznete na: http://www.reflex.cz/Clanek18162.html

Milenci a vrazi

Viktor Polesný je sice jedním z našich nejvytíženějších režisérů - režíruje dokumenty (jako byl Fenomén Kohout), studiové inscenace (jako byl nedávný Revizor s Oldřichem Kaiserem), televizní filmy (jako Milence lady Chatterleyové se Zdenou Studénkovou) a vůbec všechno od Hodin zpěvu Svěráka s Uhlířem po divadelní představení. S jedinou výjimkou: ke hranému celovečernímu filmu se dostal až letos, ve svých šestapadesáti letech. Asi si nemohl vybrat lepší látku než Páralovy Milence a vrahy - jeden z našich filmařsky nejvděčnějších a zároveň dosud nezfilmovaných českých románů. Otázkou však je, zda si dotčený román nemohl vybrat lepšího režiséra. Vypráví o střetu „červených“ - tedy chudých, vykořeněných a lačných - a „modrých“ - unaveného, přesyceného a dekadentního establishmentu. A Viktor Polesný po třiceti letech v byznysu dost zmodral.

Čímž rozhodně nechci naznačit, že by hlavním problémem Polesného Milenců a vrahů byl nedostatek režijní dravosti (i když inscenační průměrnost a nenápaditost filmu jistě nepomáhají), protože ve filmu jsou dokonce okamžiky, kdy jste vděčni za to, že se formálně drží při zemi a nezvyšuje hladinu chaosu vzedmutou scénářem. Ten totiž nejen maří jakékoli úsilí režiséra či herecké suity a nejenže není schopen předlohu uspokojivě převyprávět filmovým jazykem, ale dokonce zabraňuje film pochopit komukoli, kdo knihu nečetl. Je to až přízračně amatérský útvar plný základních chyb: postavy vstupují do děje bez expozice, takže bez knihy vůbec nechápete, kdo jsou a co tam chtějí. Že Julda (Ondřej Vetchý) a Alex (Marko Igonda) jsou bratři, že inženýr Borek Trojan (Jiří Langmajer) je hlavní postava - což by vás po první polovině filmu, v níž se jen párkrát mihne, mohlo překvapit. A kdo je ten dědek ve sklepě. Na to, že všechny ty rozpité a špatně vyprávěné příběhy mají ještě k tomu cosi symbolizovat, na celý ten páralovský dějinný souboj o moc a o rozkoš už rovnou můžeme zapomenout. Nemáte šanci si to v kině ani domyslet, protože budete mít sami dost co dělat, abyste se vyznali v tom, co se před vámi děje.

V takto se rozpadajícím příběhu je marné cokoli hodnotit - ano, člověk si může myslet, že Jiří Langmajer drtí mezi zuby to svoje: „Držel jsem v ruce kus ledu,“ s přílišnou teatrálností, ale třeba se jeho repliky ani jinak zahrát nedaly. Ano, Zlata Adamovská podává vynikající výkon: dokáže procítit i větu: „Ale láska přece není jen sex a erotika!“ (a se scénou, v níž je po zešílení nucena mumlat: „Lokomotiva narazila do spacích vagónů,“ by si stejně neporadil vůbec nikdo). Ano, Petra Špalková a Marek Taclík si ve filmu vytvořili jakousi vlastní soukromou bublinu, takže dokážou své postavy alespoň trochu modelovat a dát dialogům spád a komediální načasování. Syntezátorová hudba Karla Svobody působí marně a směšně, nehodí se k dobovým písničkám, jenže ty zas se až příliš urputně snaží připomínat muzikál Rebelové, zvlášť když jsou doprovázeny narychlo sestříhanými rádobyklipovými sekvencemi. Ale všechno tohle říkat je jako zabývat se tahy štětce na obraze, jehož plátno se rozpadá ...

Tomáš Baldýnský

Zpět na seznam všech recenzí.

A Běžešelemovací řůčovičky znáte?