Na obsah stránky Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Hlavní stránka ceskefilmy.juk.cz Mapa stránek na tomto webu

Následující text je recenze Mateje Šišoláka pro FilmWeb.
Původní text naleznete na: http://filmweb.o2active.cz/show.article.aspx?id=56358

Vášeň, nenávist i vzrušení slibuje každá látka z pera Vladimíra Párala. Po Hynku Bočanovi (Soukromá vichřice), Antonínu Kachlíkovi (Radost až do rána), Jaromilu Jirešovi (Mladý muž a bílá velryba, Katapult), Vladimíru Drhovi (Muka obraznosti) a Vítu Olmerovi (Playgirls 1, 2) vstoupil na zrádnou půdu jménem „páralovská adaptace“ Viktor Polesný.

Milenci a vrazi
Režie: Viktor Polesný
Scénář: Viktor Polesný, Petr Poledňák
Hudba: Karel Svoboda
Hrají: Jiří Langmajer, Ondřej Vetchý, Zlata Adamovská, Jakub Prachař, Kristina Kloubková, Petra Špalková, Marek Taclík, Zuzana Norisová...
Stopáž: 108 minut
Datum CZ premiéry: 9. prosince 2004
Distribuce: Bontonfilm

Milenci a vrazi

Krize českého filmu pokračuje. Nehledě na kvalitu zpracovávané předlohy, na jméno režiséra nebo rozpočet, jenž se povede dát producentům dohromady. Točí se hodně, ovšem tvorba je to mdlá. Nepatrné odchylky v paletě šedivého průměru představují mladí tvůrci a debutanti a (Janákovi Snowboarďáci, Najbrtovi Mistři, Český sen dvojice Klusák – Remunda, Ničeho nelituji Theodory Remundové, Ženy pro měny Eriky Hníkové), zbytek je povážlivě neuspokojivý.

Viktor Polesný rozhodně nepatří mezi režiséry – začátečníky. Na svém kontě má už desítky televizních filmů a inscenací standardních kvalit, do světa celovečerního filmu se však vydal poprvé. Ukrojil si ambiciózní sousto – román Vladimíra Párala Milenci a vrazi, který se v 60. letech stal pro jistou skupinu čtenářů kultovním. Román s podtitulem „Magazín ukájení před rokem 2000“ o věčném boji mladých, nekompromisních a vášnivých „červených“ se starými „modrými“, kteří „červeným“ brání v rozletu, si svůj věhlas získal vnitřní sílou, politickou angažovaností (díky níž byl 30 let zakázán) i „páralovsky“ silným erotickým akcentem. Literární předlohou filmu Milenci a vrazi je „čistokrevný“ román – rozléhá se v čase, jeho hrdinové přicházejí a odcházejí, aby se zase v příhodných chvílích vraceli, ovšem bez ztráty dějové kontinuity. „Přepsat“ jakýkoli román do filmové podoby na necelé dvě hodiny čistého času logicky vyvolává potřebu redukce, oslabení určitých dějových liní. Ostatně nástrahy adaptace literárního díla pro filmový pás vděčně zobrazil Charlie Kaufman v Adaptaci.

Spoluscenárista Petr Poledňák měl už určitou zkušenost s adaptovanou látkou – Milenci a vrazi byla v 90. letech úspěšná divadelní hra, která se z Ústí dostala až na pražské jeviště a on byl „u toho“. Literatura však není divadlo a divadlo není film (ehm, odpusťte to „moudro“). Nejsem zastáncem srovnávání filmových přepisů s předlohou, jak je běžné při hodnocení Pána prstenů či Harry Pottera. Původně jsem chtěl psát pouze o filmu, román Milenci a vrazi jsem předtím nečetl a uchopit knížku do ruky mě donutilo až zhlédnutí filmu. Film se totiž nepovedl a je docela možné, že ti z vás, kteří předlohu neznají, ale zaujal je námět, budou nuceni rovněž sáhnout po knížce – aby se dobrali odpovědí, které ve 108 minutovém snímku Viktora Polesného nenaleznou.

Dějištěm Milenců a vrahů je Ústí nad Labem – stará chemička, dům/ubytovna na předměstí, dětský domov, koupaliště a další Josefem Špeldou hezky nasnímané lokality. Chemička sice dominuje co do velikosti i rozlohy, skutečným jevištěm Milenců a vrahů je však ubytovna, kde žijí zaměstnanci továrny: v jednom pokoji sourozenci Julda (Ondřej Vetchý), Alex (Marko Igonda) a Madda (Kristina Kloubková) Serafínovi, ve stejném patře pak po vlastním bytě toužící manželé Bogan (Marek Taclík) a Jolana (Petra Špalková) Tušlovi a o kus dál se s brigádníky dělí o pokoj ambiciózní inženýr Borek Trojan (Jiří Langmajer). V přízemí „ubytovny“ je pak ředitelský byt obývaný ředitelem chemičky Gráfem (Jan Vlasák), jeho ženou Zitou (Zlata Adamovská) a synem, mazánkem Romanem (Jakub Prachař). Ve starém baráku si všichni vidí takříkajíc do kuchyně, je tedy přirozené, že se osudy protagonistů protínají a mnohokrát nechtěně kříží. Bogan a Jolana se svojí snahou získat samostatný byt na sídlišti, využívaje všechny prostředky, zůstávají spíše okrajovými postavami dramatu. Osudový mnohoúhelník tvoří vyzývavá Madda, která vedle mnoha dalších svede i mladého panice Romana, jenž se do ní osudově zamiluje, „démonický macho“ Alex, který probudí skrytou vášeň v mírně přezrálé lékařce Dáše Zíbrtové (Veronika Žilková), čímž popudí svého bratra - altruistu a dobráka od kosti Juldu. Dalšími hráči podivné vztahově-erotické hry, kde se střídají dominantní a submisivní role jako na houpačce jsou Borek Trojan, jenž ve vztahu k paní ředitelové snad hledá něco víc než jen příjemné rozptýlení, ale možná si tak pouze otevírá dveře ku kariéře, stárnoucí pan ředitel a jeho syn Roman, u nějž je hranice mezi láskou a nenávistí tenká jako ostří Normana Batese… Jediným obyvatelem domu, který se s nikým nijak nesbližuje, je nemohoucí stařec Theo, jakožto ikona Nejvyššího. Jak už bylo naznačeno, ve vztazích nejde jen o fyzické sblížení či nešťastnou lásku – všichni zúčastnění využívají všech dostupných prostředků k ovládnutí druhých. Milenci (a později vrazi), jsou obětmi i pachateli, manipulovaní i manipulátoři. Jenže boj „červených“ a „modrých“ nelze zastavit, z „červených“ se stávají noví „modří“ a na jejich původní místo přijdou další „červení“… Spirála bez konce a bez naděje. Vlastně ne, záblesk naděje připsal k původní neradostné románové koncovce Viktor Polesný.

Pokud knížku neznáte a přečetli jste si předchozí odstavec, možná, že se vám vybaví jiný letošní film s podobným tématem a podobně nepovedeným zpracováním – Post Coitum Juraje Jakubiska. Milenci a vrazi si zcela evidentně nedokázali poradit s předlohou, spousta příběhů zůstane nedořečena, některé postavy (Špalková) se v půli vytratí, další sice přetrvávají, nicméně pouze jako stín předchozích důležitých hybatelů děje (Igonda, Vetchý). Otěže posléze převezme postava ztvárněná Jiřím Langmajerem a její osud pak sledujeme téměř až do konce snímku. Románově dominantní symbolická bitva mezi „červenými“ a „modrými“ ve filmu prakticky neexistuje (schválně se po filmu zeptejte někoho, kdo nečetl román ani žádnou recenzi – kdopak že byli avizovaní modří a kdo červení…). Scénář klade důraz na jednotlivce, ovšem zredukoval jejich osudy natolik, že se vyvíjejí skokově a nepřirozeně, o nějakém postupném přerodu nemůže být vůbec řeč. Autoři vypustili „politiku“, „zpřístupnili“ i žhavé erotické scény, které byly kdysi rovněž důvodem oblíbenosti románu. Případná redukce by však neškodila ani zbytečným seč oblíbeným postavám. Apropo – politika; ve snímku chybí, a příběh tudíž postrádá dobové souvislosti – mohl se stát dnes, včera, před tři sta lety. Což příběhu dodává žádoucí nadčasovosti, ovšem dobová specifikace snímku doprovázená náročným dohledáváním socialistických relikvií a líbivých kostýmů pak působí zbytečně ornamentálně. Se stejným výsledkem skončil i zvláštní výběr dobových hitů, které, prokládány jinak zajímavou původní hudbou Karla Svobody, mohou způsobit nostalgickou kocovinu.

Milenci a vrazi se pyšní hvězdnými jmény v obsazení, jejich výkony jsou však sporné. Ondřej Vetchý hraje svého „mimozemšťana“ zapáleně a odhodlaně, až mu jeho těžkou a nevděčnou roli opravdu věříte. Kristina Kloubková je lepší jako tápající svůdnice než zamilovaná hysterka, Zlata Adamovská ani ve své druhé páralovské roli nezklamala (tou první byl film Mladý muž a bílá velryba), i když ve vypjatých scénách snad až příliš tlačí na pilu, ovšem spíše vinou těžkopádného scénáře. Jiří Langmajer hraje svým tradičním způsobem, jakým se zmocňuje téměř všech svých filmových rolí (srovnejte jen za tento rok Post Coitum, Snowboarďáky a Milence a vrahy) – pomalu to začíná vypadat, že případná aktualizace hereckého projevu směrem k látce v jeho repertoáru chybí. Petra Špalková působí, jako by hrála ve zcela jiném filmu, její komediální přehrávání může neznalé věci svést na cestu nechtěné ironizace dramatického žánru. Nevážnou strunu snímku ještě podtrhuje šedá paruka Veroniky Žilkové: herečka postižená stigmatem Tele Tele by v sobě zoufale potřebovala objevit nějaké to Zapomenuté světlo. No a „nadsamec“ Marka Igondy je jen trapným nafoukancem bez špetky přitažlivosti, který navíc trousí neuvěřitelné proslovy („Rozdávám teplo, i chlad.“).

Vzato kolem a kolem – Milenci a vrazi jsou snímkem, který zůstal své předloze i filmovým divákům mnohé dlužen. Film Viktora Polesného sice nespadl na úplné dno páralovských adaptací (tam se spokojeně rozvalují dva díly Playgirls Víta Olmera), ale bohužel ani nedostál svému působivému začátku – tedy neoslnil. A nic na tom nezmění ani fakt, že tak nějak podobně se o lásku pereme i ve skutečném životě, že je to film, který pro mnohé diváky objeví industriální krásu Ústí nad Labem, ba ani fakt, že: „Nejmenovaní protagonisté nosili v průběhu natáčení v horkém létě montérky na holém těle a štáb potřeboval 30 párů holínek“.

Matej Šišolák

Zpět na seznam všech recenzí.


Poslední modifikace 20.05.2007, 18:43:07

Zásady ochrany osobních údajů

A Běžešelemovací řůčovičky znáte?

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace