Na obsah stránky Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Hlavní stránka ceskefilmy.juk.cz Mapa stránek na tomto webu

Následující text je recenze Petra Cífky pro FilmPub.
Původní text naleznete na: http://filmpub.atlas.cz/kino/14941-milenci-vrazi.aspx

Milenci & Vrazi

S velkorysou propagací přichází do kin nová Páralovská adaptace. Film proti němuž je Catwoman jen jemným kočkováním, Kameňák milým šprýmem, Pánská jízda klukovinou a Post Coitum romantickým flirtem. Zanechte žehlení, přichází Milenci & Vrazi!

Život recenzenta je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš. Ale když vidíš plakát se stříkajícím Ondřejem Vetchým, na němž se skví jméno režijního debutanta, Jiřího Langmajera a hudebního vysloužilce Karla Svobody, můžeš se připravit na těžko žvýkatelné sousto. Připravil jsem se tedy, obrnil trpělivostí a šáhl pro laskominu. Byla malá a hnědá. Ale nugát to nebyl. Po téhle laskomině smrdělo z pusy. Její pachuť ulpěla na jazyku a nešla smýt. Sežral jsem hovno!

Tohle mi Forrest zapomněl říct. Neporadil mi, jak se zachovat. Nevěděl jaké to je, když vám někdo nakálí do huby. Já už si tuhle radost vychutnal - až do dna - a teď přemýšlím, jak zajistit, aby podobná nehoda nepotkala i vás. Cloumá mnou spoustu otázek. Jak recenzovat film, ze kterého mi je už dva dny fyzicky špatně? Film, jenž ve mně vyvolal akutní fyzickou nevolnost? Zaslouží si dílo nulové umělecké úrovně a inteligence trubky od vysavače myšlenkové úsilí recenzenta a drahocenný čas čtenáře? Mám opakovat argumenty z recenze na Duši jako kaviár, Non Plus Ultras či Správce statku, jimiž jsem se pokusil vystihnout největší slabiny českých odpadních vod, znásobit je desetkrát a pak předhodit lačnému davu?

Podle mého si Milenci & Vrazi, vitrína tvůrčí zoufalosti, nic z toho nezaslouží. Nestojí za rozbor. Zaslouží jen zkopat do kuličky, srazit na zem a pomočit. To s nimi také provedu. Nekompromisně, nekorektně, bez ohledu na úsilí, které padlo na jeho výrobu. Ostatně se mnou Polesný a spol. taky nejednali v rukavičkách, když mě nutili dívat se na Zlatu Adamovskou, kterak do ní Jiří Langmajer zezadu láduje svůj exkrement a cpe jí přitom nadržený ksicht do země.

Než ale plýtvat hororovými výjevy, radši vám povím jeden příběh. Na Silvestra 2002 jsme se odebrali ke spolužákovi na chatu. Před oslavou nového roku jsme zapluli do vesnické hospůdky a já v ní okamžitě využil sociálního zařízení. Otevřu dveře a zřím záchodovou mísu. Bylo v ní nablito. Nejméně dva dny. Zvratky zaschly a teď v bledých barvách vyhrávaly na porcelánu, prkýnku i všude kolem. Znechuceně jsem se otřásl, otočil na podpatku a rozhodl se vydržet domů. Tři dny po zhlédnutí debutu Viktora Polesného mám jasno v jednom: Když by mi někdo položil berettu k hlavě a nechal vybrat mezi dvouhodinovým zíráním do inkriminované mísy a dalším vychutnáním Milenců, vrahů a jiné havěti, společnost smradlavého záchodu by mi rozhodně přišla jako příjemnější alternativa. Bez legrace. Teď už vám snad nemusím popisovat diváckou radost, jíž ve mně nový Páral vyvolal. Nejradši bych zapomenul, zahodil tenhle recenzní škvár a vrátil se na spokojenou životní dráhu. Ale autorská smlouva, honorář a potenciální nadšení diváci mi to nedovolí.

V tomhle filmu je VŠECHNO špatně a ani po usilovném rozjímání nad maličkými samozřejmostmi (jako třeba velice akční, dvoumetrový pohyb kamery) jsem nenašel jediný klad hodný zmínky. Režisér a scenárista Viktor Polesný nás táhne do tradiční Páralovské kulisy, do zatuchlého prostředí Ústí nad Labem 60.let minulého století. Motivy šedé chemičky a jednoho domu, v němž se potkávají nadrženci a běhny všech možných věkových skupin Polesný dle návodů Páralovy předlohy spojil v ohavný sled souloží bez psychologického základu i věrohodnosti. Chlapům to tlačí na mozek a ženské, ehm, svrbí čára, a tak si můžeme vychutnat jeden neerotický a v zásadě i neopodstatněný "mrd" za druhým. Sledujeme prázdné figurky, neživotně vykreslené a plošší než ledová plocha, kterak bloudí v totálně chaotickém NIC.

Polesný se jejich pletichami okatě pokouší o společenskou satiru, snaží se v intencích nadsazené stylizace vypovídat o existenciálních otázkách (seschlá doktorka znovu ožívá, zhrzená první láska kluka, který se zamiluje do coury, padesátiletou ctnostnou paní semele vír vášně a sexu atd.). A trestuhodně selhává! Myšlenky, které chtěl Polesný sdělit jsou evidentní, tvůrci je totiž povrchními epizodkami vyřvávají do éteru, přičemž jejich umělecké podaní daleko přesahuje rámec zoufalosti a naostro koketuje s imbecilitou.

Filmové řeč prožívá nejhorší okamžiky své více než stoleté kariéry a musí posloužit scénáři, který se symboly dobra, zla, scestí, smrti, radosti i oázy klidu zachází jako tříletý chlapec s kondomem. Neumí si ho nasadit a ani to při vší vůli nemůže zvládnout. Ano, zkuste si vybavit opuštěné děti hrající si v kroužku (jako kolečko lásky a bezpečí), kosení trávy (jako závan radosti a smysluplné práce) a do toho téma kariérního růstu za komunismu, couru, která se nechá ojet čtyřmi dělníky najednou, variaci na psychický rozklad á la Rekviem za sen (kde Ellen Burstyn nahrazuje Zlata Adamovská a drogy sexuální orgie - uff) a přidejte pár papundeklových postav a Jiřího Langmajera (jako již tradičně) ve slunečních brýlích. Výsledkem je trapnost, která si hraje na úsměvné umění. Prázdná, tupá a do sebe zahleděná ještě víc než tato recenze.

Tak jako se Jakubisko s Bystroněm pokoušeli neuměle sdělit, že sexuální pud dělá z lidí dravé šermy, točí se Polesný okolo témat sexuální destrukce, kdy sexuchtiví končí v blázinci a na dně a ani jediná čistá síla, nadpozemský dobrák (v podání nadpozemsky přehrávajícího Ondřeje Vetchého) je od zničujícího hříchu neuchrání. Odhlédněme přitom od demence a umělosti scénáře, od logických mezer a bezzubé snahy vyslovit průhledné myšlenky. Za pozornost stojí hlavně tři věci: Polesného umělecká licence s prošlým datem spotřeby, to jakým způsobem drhne absolutního dno estetického cítění a všudypřítomná tvůrčí bída, zračící se v očích bezrozměrných postav, jejich pochybných motivací i ve smršti souloží sestavených vedle sebe bez ladu a skladu.

Milenci & Vrazi se nemohou opřít o jedinou dispozici, která by zasloužila chvilku pozornosti filmového fanouška. Od děsivého castingu, jemuž vévodí Veronika Žilková v roli šedovlasé doktorky (á la sebeparodické kreace v Tele Tele), skočíme k nudným hereckým výkonům. Od děsivého scénáře bez jediného snesitelného dialogu, absenci rozhovorů s náznakem pravdivosti a SKUTEČNOU hloubkou, přejděme až k hudbě Karla Svobody. Král pompézního kýče si obul filmové kramfleky, přimíchal beaty a stvořil jednu z nejotřesnějších hudebních kompozic posledních let. Svobodovo pojetí moderní hudby je výsměchem, proti kterému se i vypalovačka "Svět je pro mě nekonečná pláž" jeví jako posluchačsky náročná a aranžérsky nápaditá směs world music a funky. Teď už jen slyšet Josefa Zímu rapovat a Přemka Podlahu jak válí breakdance a můžu spokojeně umřít. A Polesného ospalá režie? Škoda znaků. Šéf tragického představení se tak dlouho plácá mezi televizností a marnou snahou o satirické retro, až se Milenci & Vrazi nadobro propadnou na vizuální úroveň normalizačních veleděl. Klobouk dolů před tak úzkou návazností na fašírky typu Discopříběh nebo onen, taktéž Páralovský, hnus jménem Playgirls.

Nemám co dodat. Chci jen zapomenout na tuto obludnost, v níž se na sebe beze smyslu kupí záběry souložících dvojic. Pryč s dialogy typu "Jsem starej?" - "Ne, seš úchyl", nebo Vetchého vetché proslovy o blaženosti a povznášejícím jednání. Prachbídnost Milenců (i vrahů) nezná mezí. Nelze se u nich ani "edwoodovsky" bavit, ba ani vysmát se tvůrcům ve stylu skákající mikrovlnky z Pánské jízdy. Lze jen tiše trpět, prožívat muka obraznos... ohavnosti a vyhlížet závěrečné titulky. Vznešená a rádoby sofistikovaná nuda přeplněná hloupou symbolikou, se totiž nestala trefnou satirou, ale ukázkovým peklem. Co se zábavnosti i artistních parametrů týče. Ještě teď mi z ní je šoufl.

P.S.: Pokusí-li se mi někdo namluvit, že Milenci opravdu plní svou funkci inteligentní satiry, nechť se zamyslí, jestli k výpovědi opravdu stačí rozestavit pár kamenů na hracím plánu... a nechat je tam po celou dobu jen tupě nebo zmateně stát. Přesněji řečeno souložit.

Nejhorší filmový zážitek mého života. Tři dny depresí a já se stále nejsem schopen vyrovnat se s Polesného noční můrou.

Petr Cífka

Zpět na seznam všech recenzí.


Poslední modifikace 20.05.2007, 18:43:07

Zásady ochrany osobních údajů

A Běžešelemovací řůčovičky znáte?

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace