Na obsah stránky Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Hlavní stránka ceskefilmy.juk.cz Mapa stránek na tomto webu

Následující text je recenze Michala Šobra pro Cinemu.
Původní text se nacházel na adrese http://cinema.burda.cz/new/?page=firstrun&id=506, která v dané chvíli již není funkční.

Milenci a vrazi

Nejdříve se utrhnou a pak se láskyplně a zoufale navzájem požírají. A každý z nich má jistotu, že se jednou ocitne na konci tohoto potravinového řetězce. Filmový přepis Páralova existenciálního bedekru krajinou permanentního (sebe)ukájení.

Je léto roku 1966. Je upocené a rozmarné léto v ústecké chemičce Kotex – té oprýskané křivuli nekontrolovatelných biochemických reakcí, jež z některých činí milence a z jiných vrahy. Ostatně dokud jsou schopni jakékoli emoce, je to důkaz, že žijí a že snad (někteří) mohou i uspět ve své ukoptěné, stereotypní honbě za orgasmy, kariérami, panelákovou posadou či prostě jen elementární šancí přežít. A tak budiž pochváleno jejich léto, naplněné vlhkým milováním, hořkým zklamáním, nelítostným pinožením, úlevnou rezignací a v zásadě milosrdnou smrtí.

„Když láska vrcholí, mění se ve sténání“

Tak jako ve většině Páralových příběhů ze života snaživého hmyzu i tentokrát je vícevrstevný příběh zalidněn několika klíčovými, ostře prokreslenými postavami, jejichž osudy se prolínají, střetávají, dotýkají a míjejí. Tak jako u většiny filmových přepisů Vladimíra Párala je důležité, jak režisér a scenárista dokáží poskládat fragmenty jeho mozaikovitých zkratek, aby z nich posléze vyklenuli konzistentní dějový oblouk – přičemž tento převod literární asociace zdánlivě roztěkaných slov, pomlk a střihů do adresného toku filmových obrazů je rozhodujícím klíčem k úspěšné ekranizaci Páralových opusů. Na rozdíl od většiny jeho zfilmovaných děl jsou Milenci & vrazi daleko spíše portrétem rozporné doby nežli smutných hrdinů, kteří se ji ani nesnaží změnit, neboť mají dost práce s tím, aby v ní (asi)milovali a (pře)žili.

Páral je vždycky výzva se sázkou na nejistý výsledek a méně sebevědomý režisér by šel raději o autora dál a hledal si téma, kde není tak snadné si naběhnout. Ne tak zkušený televizní (ale v celovečerním hraném filmu debutující) Viktor Polesný, jenž se všem těmto problémům vydal sympaticky vstříc, a i když mu místy dávají pěkně zabrat, vyslal nepochybně své vlastní svědectví o době, kterou prožil, Páralovi, jehož zná ještě z těch časů, kdy se na něj stávaly fronty – a koneckonců i o sobě samém...

„Milují se, jako by se navzájem trestali“

Jedním z klíčových problémů, s nimiž se tvůrci museli vyrovnat a kde také (zejména v první polovině filmu) balancují na hraně ještě únosného, je Páralův rafinovaný tempařský románový střih, návodně svádějící k následování. Jako by spisovatel již ve svém románě předpřipravil řadu filmových střihů, ve skutečnosti ovšem literárních pastí, které v žádném případě nelze mechanicky přejmout a vkomponovat do filmového děje.

Polesného přístup je poznamenán respektem k předloze, ale i snahou převyprávět tenhle příběh filmově a po svém. Výsledkem je jistý kompromis, který, jak už to u kompromisů bývá, má i svá úskalí. Počáteční kaleidoskop letmých přerušovaných pohledů, které nemají vždy jasnou dílčí pointu, a střihy bez zřetelnější významové návaznosti přispívají k dílem chtěné a dílem dezorientující roztříštěnosti filmového tvaru. Proti tomuto postupu, jenž se evidentně snaží transponovat Páralovu poetiku do filmového sdělení, by nebylo možné nic zásadního namítat, kdyby zároveň nedocházelo k tomu, že trvá poněkud déle, než jsou jednotlivé postavy adresně identifikovány, a úměrně tomu se prodlužuje i doba, kdy se s nimi dokáže ztotožnit i čekající filmový divák. Ale ten právě tento „intimní“ kontakt potřebuje proto, aby jejich příběhy mohl spoluprožívat a ne pouze odezírat, osloven nikoli především (či dokonce pouze) atmosférou, ale zřetelně se odvíjejícím dějem.

Je zřejmé, že Vladimír Páral je jen zdánlivě snadno zfilmovatelným autorem. Viktor Polesný to ví, a přesto mu nejednou podlehne, i když mu nelze upřít snahu vyrovnat se se záludnostmi jeho netriviálního textu. A tak nespolkl návnadu Páralových rafinovaných literárních (pseudofilmových) přechodů, kde spíše nežli o ostrý střih jde o jakési změkčující retrospektivní prolínačky, posouvající děj vždy o něco zpět, aby pak z pohledu jiné postavy mohl znovu splynout se situací, kterou jsme již jednou (s někým jiným) prožili. A při evidentním respektu k předloze „odstřihává“ ony prolínačkové (retro)přesahy a snaží se děj odvyprávět přece jen lineárněji a v delších dějových kontextech. Navzdory tomu snímek jako celek balancuje na hraně konzistentního filmového příběhu, který by kromě slušné atmosféry mohl mít o něco méně fragmentovitou strukturu a zřetelnější dějový tah.

„Láska je ve skutečnosti krvák“

Mít se čím nacpat, mít se kde vyspat a mít někoho, s kým je možné alespoň čas od času si zasouložit. To jsou základní touhy Páralových postav, jimž jejich doba ani nedokáže víc nabídnout. Ostatně oni také ani víc nechtějí. Polesný dokázal tuhle upocenou konzumní atmosféru přenést do filmu a podle hesla „něco za něco“ za ni zaplatil obětováním hlavního (anti)hrdiny. Svým způsobem jsou totiž postavy filmových Milenců & vrahů tak nějak stejné, převálcované dobou, unavené intrikováním a neustálým bojem o místo na slunci, hašením soukromých kalamit a snahou vymanit se z lepkavé pavučiny omšelé tovární vily č. 2000 v Ústí nad Labem. Manželé Tušlovi tu všemi prostředky bojují o svoji vysněnou panelákovou klec a Marek Taclík jako výraznější polovina tohoto agresivního tandemu vcelku přesvědčivě předvádí, že jeho Bogan je chlapík, který ještě půjde nahoru. V rodině podnikového ředitele Gráfa, která jediná je za vodou, ale stejně jí to není nic platné, si každý žije za sebe a po svém: Unavený ředitel (Jan Vlasák tu vskutku nemá příliš co předvést), bloudí tu neurotik, psychopat, milenec a vrah Roman (Jakub Prachař ho zahrál s jistou melancholií, citem a věrohodnou hloubkou) a sebedestruktivní Zita, která nedokáže být manželkou, matkou ani sama sebou (více než čtvrt století po Mladém muži a bílé velrybě ji Zlata Adamovská s přehledem vystřihla jako lehce přezrálou ženu, jež se nechá sežehnout bezvýchodným vztahem). Třetí a hodně nesourodou partají v téhle panoptikální svobodárně jsou zcela nesouměřitelní sourozenci Serafínovi. Madda hravé Kristiny Kloubkové je živočich se širokými ústy, srdcem i náručí, Alex Marka Igondy je redukován na poživačného satyra a postavou z jiného, alternativního (rozuměj lepšího světa) je mesiáš ze stoky Julda jako představitel absolutního dobra, jež je ovšem většinovou stolní společností chápáno spíše jako pěkná blbost nežli příklad hodný následování. Tahle figura, kterou všichni kromě malých dětí považují za idiota, se i zásluhou Ondřeje Vetchého, jenž tu podává hodně zaujatý a soustředěný výkon, vymyká z dobové šablony. Je to personifikace čisté ideje a tichého odhodlání učinit svět kolem lepší, i kdyby to mělo bolet. Ale právě proto, že je to široko daleko jediný „živočich“ tohoto druhu, nelze ho přehlédnout a není třeba tolik tlačit na pilu, abychom to pochopili. Juldova božská jedinečnost se tím sice stane o něco méně kontrastní, ale jeho postava dostane reálnější rozměr normálního smrtelníka, jehož pracovní náplní v Kotexu i životě je hasit požáry jiných (a my mu to proto nebudeme méně věřit). Mezi exorcistou Juldou a satanem Alexem se potácí se svým stetoskopem a pozdně probuzenou touhou Veronika Žilková alias MUDr. Dáša Zíbrtová, u níž se naopak musíme trochu nutit, abychom spolkli, čeho všeho je schopna dáma (ženské party to u Párala nemají nikdy jednoduché), která se rozhodla chytit poslední vlak.

Jakoby stranou, i když pod jednou podnikovou střechou, žije zpočátku mezi pěti prázdnými kavalci osamělý snílek, takto ambiciózní selfmademan ing. Borek Trojan, z něhož se v poslední, autobiografické třetině filmu vyloupne sice pozdě, ale přece cosi jako hlavní postava této grotesky z oněch časů. A zkušený průvodce po pragmatických zákoutích lidské duše Jiří Langmajer jí v přesně odměřeném hereckém výkonu dodává naléhavou hladovost nenasycených, neukojených a nezdolných „alpinistů“, bivakujících na strmé stěně představ, vzlétajících k vysněné osmitisícovce, kterou je pracovna podnikového ředitele Kotexu. Možná vás napadne, že hlavní figurou tohoto příběhu je vlastně tahle obstarožní chemička, kterou všichni nenávidí a o kterou všichni usilují. A také doba, která ukazuje, jací jsme tehdy byli. Možná, že to takhle nějak Vladimír Páral myslel a Viktor Polesný pochopil.

„Má lásko, má katastrofo, můj osude...“

S téměř nepřevoditelným závěrem Páralovy románové kroniky se tvůrci filmu vyrovnali po svém. A jakkoli bývá riskantní implantovat nastavené pointy ke klasickým předlohám, tentokrát to vyšlo! I proto, že po mezititulku „Léto 1989“ nenásledovalo povinné cinkání klíčů, ale symbolický návrat bývalého mukla Romana Gráfa, jenž se v tomto novém světě možná stane dalším poznamenaným světcem.

A tak budiž pochváleno i toto vstřícné léto jako čas matného příslibu a naděje. Téměř po 10 letech je tu nový zfilmovaný Páral a zdá se, že má pořád co říct. Na Milence & vrahy lze zajít ze zájmu, nostalgie i zvědavosti. Je to slušný přepis nadstandardní předlohy, laděné do nadčasového stendhalovského retra. Při troše upřímnosti a dobré vůle je možné se v něm najít, neboť kdo z nás může říct, že nikdy nebyl, není a nebude milencem, vrahem či obětí?! Po Playgirls, které Párala téměř pohřbily, teď přicházejí Milenci & vrazi, v nichž znovu ožívá. Díky...

Michal Šobr

Zpět na seznam všech recenzí.


Poslední modifikace 20.05.2007, 18:43:07

Zásady ochrany osobních údajů

A Běžešelemovací řůčovičky znáte?

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace