|
Následující text je recenze Jaroslava Sedláčka pro Cinemu.
Původní text se nacházel na adrese http://cinema.burda.cz/film.php4?Filmid=KAMENAK2, která v dané chvíli již není funkční.
Zázračný erektivní pramen vyschl, zatímco babka Kropáčková sexuálně likviduje jednoho mladíka za druhým! Policejní náčelník Pepa Novák má v bláznivé komedii Zdeňka Trošky znovu hlavu plnou starostí.
Slogan ?nová komedie Zdeňka Trošky? je prý pro českého diváka tím nejlepším doporučením jít do kina. Budiž. Režisér Zdeněk Troška opravdu dovede být velmi vtipným a poutavým vypravěčem, volí témata ryze domácí a lidem blízká, navíc nikdy není vulgární. Jenže s druhou průpovídkou, kterou s oblibou používá Troškův už takřka dvorní producent Jiří Pomeje, bych to tak jednoznačně neviděl. Věta, že lidi by šli na Trošku do kina, i kdyby zfilmoval telefonní seznam, neplatí, což se ukázalo na Andělské tváři. Navzdory hvězdnému obsazení a velkorysé výpravě snímek v kinech propadl (i když v televizi v přímé bitvě nakonec pobil Tmavomodrý svět). Jestli byla jednou z hlavních motivací vzniku komedie Kameňák složené z více či méně známých vtipů snaha zalátat finanční díry po Andělské tváři, lze to brát jako legitimní snahu o přežití v nelítostně dravé době. Nelze se ovšem smířit s nepřipraveností filmu, který tvoří opravdu jen velmi volně řazené scénky. Výsledek takového kaleidoskopu nemá s filmařinou nic společného a ze všeho nejvíc připomíná sitcom nebo exkluzivnější vydání Zlaté mříže. Prvnímu dílu chyběla atmosféra i tah na branku, přičemž kvalita jednotlivých vtipů byla značně proměnlivá a ve své vzájemné koexistenci hlavně totálně nesourodá. Jemné židovské vtipy vedle jadrných vtipů o kopulaci připomínaly myslivcovu brokovnici, která míří do křoví v naději, že tam prostě vždycky něco trefí, aniž by lovce vlastně zajímalo co a proč.
Druhý díl Kameňáku nese všechny atributy dílu prvního a změn je tu jen pomálu. Především oproti předloňským povodním vyšlo filmařům během natáčení počasí, což je fajn. Kameraman David Ployhar dostal o trochu víc času a prostoru než v prvním dílu, kde se snad točilo na první dobrou klapku, což je taky fajn. Linka příběhu ? vyschnutí pramenu tekuté viagry ? je přece jen o něco pevnější a nosnější, než v díle prvním, kde existovaly jen symbolické náznaky zápletek, což taky potěší. Jenže na skutečný Film to pořád nestačí.
Především lidé v Kameňákově nejsou živí. Takřka všichni do jednoho jsou jen figurkami na scenáristově šachovnici, pohyblivými maňásky, které režisér staví do jednotlivých situací jen proto, aby nám zahráli vtip. Jiný důvod k vlastní existenci nemají. Kdeže jsou z každodenního života vyhmátlé a skutečným životem pulzující, byť řádně nadsazené figurky z trilogie Slunce, seno... Každý jsme nějakého toho předsedu, živočicháře, Evíka, faráře Otíka nebo hospodskou Milunu znali. Mohli byste ale to samé říct s čistým svědomím i o lordovi, Kohnovi, Sáře nebo tělocvikáři Markovi v Kameňáku 2? Je to tím, že se Troška snaží stvořit ve skutečnosti neexistující virtuální svět anekdot? Nebo tím, že spojuje bez pevnějších vazeb a většího smyslu zcela nesourodá prostředí důchodců, zdravotníků, prostitutek, Židů a policajtů? Nebo to bude prostě jenom tím, že vyprávění vtipů mu tentokrát není prostředkem, nýbrž cílem? U sluncesenovské trilogie by nikdy nedopustil, aby se mu ve filmu objevila totálně hluchá místa, jakým je v Kameňáku 2 například epizoda o Sáře a jejím (asi z nebe spadlém) obnažujícím se svalovci. Z dějového hlediska nevede odnikud nikam, z hlediska vtipnosti je absolutně zanedbatelná.
Troškovi se daří ve scénách, ve kterých humor vychází ze situací (například scéna s otáčením kombajnu), blýskne se i černým humorem, který mu zatím nebyl příliš vlastní (zelinářka a její věštba), ovšem pak jsou scény, které jsou nekonečně dlouhé a ani trochu vtipné a při kterých mi bylo za tvůrce až stydno, že se na ně musím vůbec koukat (Uzlíčkova smrt). Troška ztrácí pevnost v kramflecích ale i v okamžicích, v nichž dříve exceloval. Nedokáže střídat rytmus, vyhýbá se zkratce a příliš okatě nadbíhá divákovi, ať už obnaženými předními i zadními částmi mužských i ženských těl nebo hereckým obsazením. Ale nešť, i tohle by se dalo v boji o diváka pochopit, jenže tam, kde třeba Karel Gott dokázal najít pro sebe herecky dosažitelnou a pro diváky přijatelnou stylizaci na hraně příjemně sebeparodie v pohádce Z pekla štěstí 2, tam v Kameňáku 2 jen do dálky trčí vystouplé lícní kosti věčně usměvavé Heleny Vondráčkové a absolutní herecká nemohoucnost poběhávajícího a pocvičujícího Martina Maxy (pevně uchopit a do nejmenšího detailu propracovat režisér nedokázal ani vtip s Martou Kubišovou).
Je to smutek dívat se na takový film od režiséra, o němž moc dobře víte, jak má lidi rád a jak dobře je dovede bavit. A moc si přejete, aby u něj nepřevážila zahořklost vůči okolnímu světu, jak ji naznačuje dětinský souboj s kritiky (po Mirce Spáčilové v prvním dílu si tentokrát vyřizuje účty s Tomášem Baldýnským), byť se ho tentokrát snaží krýt celkem roztomilou hrou se jménem vlastním (Troškin) i jmény svých nejbližších spolupracovníků (Kališ, Ployharová). Zdeněk Troška by neměl točit film pro své sousedy, jak v poslední době s oblibou říká. Měl by točit filmy hlavně pro sebe. Vždycky, když to udělal, divák to poznal a jeho upřímnost a pohled na svět ocenil (Slunce, seno..., O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Princezny ze mlejna). Režisér Vladimír Slavínský, hitmaker první republiky, totiž této falešné perspektivě kdysi podlehl a pak umíral zatrpklý s hořkou výčitkou, že ho jeho vlastní divák zradil.
Jaroslav Sedláček
Zpět na seznam všech recenzí.
Poslední modifikace 23.12.2019, 22:34:58
A Běžešelemovací řůčovičky znáte?