Na obsah stránky Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Hlavní stránka ceskefilmy.juk.cz Mapa stránek na tomto webu

Následující text je recenze Tomáše Trantiny pro FilmWeb.
Původní text naleznete na: http://filmweb.o2active.cz/show.article.aspx?id=85107

Uprostřed sněhových kalamit, pečenými husami podrážděných žaludků a povánočních slev se objevuje v kinech film, který působí jako zjevení z jiného světa. Pomalá komedie ze žateckého nádraží, plná léta a ledabyle vyřčených dialogů

Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
Režie: Pavel Göbl, Roman Švejda
Scénář: Pavel Göble, René Levinský, Roman Švejda
Kamera: Jan Horáček
Hudba: Antonín Veselka
Hrají: Jaroslav Dušek, Igor Chmela, Vlasta Dušek, Jiří Vymětal, Petra Beoková, Patrik David
Délka: 90 minut
Země původu: Česká republika
Česká premiéra: 5. ledna 2006
Český distributor: Bontonfilm

Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou

Alois Nebel by měl radost. Tento nejrychleji zkultovnělý nádražák ve střední evropě si může mnout ruce. Jeho kolegové z nádraží Žatec-západ zvedají spolu s ním prapor ajznboňáků v umělecké branži. Zatímco se ale duševně labilní Alois usídlil ve vodách komiksů a divadelních her, jeho žatečtí kamarádi jdou o stupínek výš, rovnou na stříbrné plátno. Film Ještě žiju... je filmovým přepisem úspěšné, téměř stejnojmenné divadelní hry, která obráží jeden divadelní spolek za druhým. Jenže co je dobré na divadle, nemusí ještě nutně fungovat ve filmovém mediu, notabene když se na tenký led pustí hned dva režiséři s ambiciózním plánem smíchat herce s neherci. Ať to ale dopadne tak, nebo onak, jedno je jisté - letní pohoda a slunce táhne do kina vždycky, zvlášť když se před vchodem kupí sněhové závěje.

Takže všichni teď přestaneme koukat z okna a vyhlížet opožděné sypače, které už dávno měly prohrnout ulici před domem a představíme si parný letní den na zapadlém nádraží. Nevysoké břízy šumí, cvrčkové v neposečených trsech trávy rozehrávají svůj koncert a před nádražní hospodou jsou rozestavěné lavičky a stoly. V bubnovém grilu se líně otáčí maso a postarší hospodský Kaštan (Vlasta Dušek) nosí na stůl cinkající orosené půllitry s pivem. Kolem sedí několik tuctových lidí, kteří se všichni znají, klábosí a vdechují ten nenapodobitelný mišmaš odérů kolem železnice – odpařovaný tér z pražců, těžký nasládlý pach spálené nafty z dieselových mašin, vůni trávy s jemnou příměsí všudypřítomného, ostrého akcentu močoviny a do toho spálený tuk, který odkapává z rožněného masa přímo na řeřavé uhlíky pod roštem.

To se zrovna posunovač Franta Bláha (Roman Slovák) loučí se svobodou. Bude si brát uklízečku Gábinu (Milada Jašová) a tak mu na jejich počest přišla připít celá banda z nádraží. Je tu přednosta stanice Antonín Jánský (Jaroslav Dušek), jeho pravá ruka, hlavní výpravčí Petr Dvořák (Jiří Vymětal), láskou zklamaný buddhista Karel Altrichter (Jan Turner), posunovač Gejza Šulc (Patrik David) a další postavičky. Dva z nádražáků ale chybí. Mladý donchuán Aleš Podzimek (Igor Chmela) si vyjel na dovolenou s Esmeraldou Tóthovou (Petra Beoková), dcerou nenáviděného drážního inspektora Evžena Deky (Ryszard Doliňski), ale to by tak nevadilo kdyby byl na oslavě přítomný hlavní oslavovaný – sám Franta Bláha. Nikdy nevynikal spolehlivostí, ale takovéhle zpoždění... inu v tom by mohla být minimálně nemocnice a dost možná i krchov...

Bude lepší to říci hned zkraje: Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí je filmem, který rozhodně nebude vyhovovat každému. Jeho líný styl vyprávění, nestrojené dialogy a absence význačnější zápletky odradí od jeho konzumace patrně všechny, pro které jsou České dráhy jen mamutím podnikem na tahání peněz z lidí za mizerné služby. Naopak ti, kteří odhalili a prokoukli krásu železnice, budou patrně nadšeni. Já bohužel musím přiznat, že se více kloním na stranu té první skupiny a i když tak trochu chápu poetiku kolejnic, někdy mě ona liknavost dokáže pěkně naštvat. Úplně stejné to je i s novým přírůstkem do českých kin. Rozjíždí se velmi pomalu, váhavě a klidnou, ničím nerušenou jízdou si to dosupí až na konečnou stanici. Během jízdy se ale nestane nic mimořádného a koho hned neuchvátí „genius loci“ ospalé stanice, ten bude mít jen malou šanci k tomu, aby se dobře bavil.

Ještě žiju... totiž trpí typickou potíží adaptací divadelních her a to sice statičností. Co dokáže vyvolat bezprostřední kontakt herce s divákem na divadle, to plátno nedokáže přenést a proto si musí vypomoci jinými berličkami. Jenže dramatický oblouk, který by se měl klenout nad celou devadesátiminutovou stopáží, se nekoná a příběhem se tedy profrčí bez výraznějšího zainteresování diváka do problémů hrdinů. Je to o to větší škoda, že většina rázovitých postaviček má potenciál k tomu, aby byly zajímavé a kombinace jejich představitelů z řad herců a „naturščiků“ je poměrně zručně namíchaná. Svou nestrojeností dialogů a záměrně ospalým tempem film spíše ukolébává diváka, než aby ho překvapoval neokoukanými tvářemi a drsně humornými scénami z každodenního života, které nepostrádají vtip, ale chybí jim větší četnost, aby se z příběhu stala opravdová komedie, anebo dostatečná dramatická „výplň“ mezi nimi, aby tyto vložky stavbu filmu odlehčily a více vynikly.

Skládačka celé podívané tak nedrží dostatečně pohromadě, rozpadá se na řadu scén, které jdou po sobě bez překvapení a gradace a možná se až příliš zapomíná na důležitý dynamický prvek - včasný střih. Právě dynamikou se může chlubit jediná ingredience a tou je kamera, která bohužel osamocená dává filmu radost z pohybu a některým až příliš statickým dialogům švih. Chtělo by se alespoň říct, že dobrým důvodem pro návštěvu ajznboňácké povídky jsou herecké výkony hlavních představitelů Jaroslava Duška a Igora Chmely. Jenže s nimi je to stejně polovičaté jako s celým filmem. Nedostanou dostatek příležitostí aby naplno rozehráli své charaktery a navíc je na nich patrná snaha nevyčnívat nad své neherecké kolegy. Nedá se nic dělat, Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí je tak jedním z těch divadelních přepisů, které nedokázaly překročit stín inscenace a stát se plnokrevným filmem. Má tak šanci zabodovat hlavně u těch, kteří se rádi nechají kolébat drnčícími pražci, bzukotem nádražní hospody a vyzpěvováním polního a lesního ptactva při dlouhém čekání na přípoj do Žatce.

Tomáš Trantina

Zpět na seznam všech recenzí.


Poslední modifikace 20.05.2007, 18:43:00

Zásady ochrany osobních údajů

A Běžešelemovací řůčovičky znáte?

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace