Na obsah stránky Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Hlavní stránka ceskefilmy.juk.cz Mapa stránek na tomto webu

Následující text je recenze Jaroslava Sedláčka pro Cinemu.
Původní text naleznete na: http://www.cinemamagazine.cz/recenze/300/jeste-ziju-s-vesakem-placackou-a-cepici

Koleje rozpaluje abnormální hic a ospalé žatecké nádraží řeší své každodenní starosti: Kdo s kým spí nebo brzy bude spát, kdo kam pojede na dovolenou, kdo se zase ožral jako dobytek a jestli Libochovice ve fotbale rupnou se Žabokliky.

Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou

Docela obyčejné ráno. Lokálka uhání mezi chmelnicemi přesně podle grafikonu na své trase z vesničky do vesničky, města i městečka a v poloprázdném vagonu s unaveně vrzajícími dveřmi se tak jako každý den potkávají na své cestě do práce výpravčí Petr Dvořák („šebánkovsky“ nepřehlédnutelný Jiří Vymětal) a přednosta stanice Antonín Jánský (Jaroslav Dušek). Petr vypráví, jak pokročilo zvelebování jeho chaty, aby si nemusel o víkendech pařit zadek v paneláku, Tonda se už těší na dovolenou.

Ačkoliv se může železniční stanice Žatec-západ chlubit nejméně tuctem kolejí, vládne tu ospalý klid, takže místo zrychlených vlaků do Mostu či Prahy se tu řeší spíš vzájemné vztahy. Výpravčího Karla (nepřesvědčivý Jan Turner), který má tendence filozofovat a používat cizí slova, právě opustila manželka Drahuše (Lucie Nádeníková), uklízečka Gábina (Milada Jašová) se chystá na svatbu s posunovačem Frantou (Roman Slovák) a benjamínek celého nádraží, výpravčí Aleš (výborný Igor Chmela), obhospodařuje nejednu sukni v blízkém i vzdálenějším okolí, což by mu některý méně vytížený jedinec mohl snad až závidět. Všichni do jednoho se ale snaží mít na pozoru hlavně před Evženem Dekou (Ryszard Dolinski), nevyzpytatelným kontrolorem bezpečnosti práce, který vám neodpustí ani na chvilku sundanou helmu či narychlo vypitou desítku, kterou s obzvláštní péčí chladí výčepní nádražní restaurace Ruda Kaštan (Vlasta Dušek).

Jsou prázdniny, starej trempík vyhrává na peroně, vzduch se tetelí horkem a pivní skauti nad účtenkou s rychle rostoucím plůtkem moudře praví, že co byl včera rekord, musí být dnes norma.

Je to zvláštní, ale filmovým adaptacím divadelních her se u nás na rozdíl třeba od adaptací literárních děl příliš nedaří. Zatímco se čeští filmaři dokázali mistrně poprat s tak obtížně adaptovatelnými autory, jakými jsou například Vančura či Hrabal, prakticky žádná adaptace úspěšné divadelní hry se od Burianovy éry nedokázala originálu vyrovnat, natož jej překonat – ať už vezmeme obě verze Tylova Strakonického dudáka, tu klasickou pohádkovou s Josefem Mixou i tu moderní variaci s Karlem Gottem nazvanou Hvězda padá vzhůru, populární hru Oldřicha Daňka Dva na koni, jeden na oslu, kterou pojal Jiří Sequens jako středověký muzikál, nebo ještě úspěšnější hru Jiřího Hubače Dům na nebesích, z níž ve filmu Jedna kočka za druhou vzešla jen dýchavičná přebíhaná... Ostatně i filmová verze Příběhů obyčejného šílenství chutnala ve srovnání se svým divadelním předobrazem jako rozvařené špagety. Důvod je zdánlivě jednoduchý – tvůrci si nepojmenovali to, čím byla předloha úspěšná, a nehledali k jejímu vyjádření adekvátní filmové prostředky. Jejich otrocké či příliš odvázané adaptace tak končily v tu temnějších, tu světlejších, ale přece jen slepých uličkách.

Režisérsko-scenáristický tandem Pavel Göbl (televizní film Balíci) a Roman Švejda v tomto ohledu postupoval mnohem obezřetnějším způsobem. Velmi správně pochopili, že hlavní síla Plácačky spočívá v její zdánlivé neučesanosti, živelnosti a na tuzemské poměry skutečně nebývalé autenticitě, proto se snažili zachovat dialogy na straně jedné a podpořit je na straně druhé zcela konkrétním a přitom univerzálním ajznboňáckým prostředím, v němž se tenhle bezčasý a nadčasový příběh odehrává. Potud funguje všechno správně, pomineme-li fakt, že v úvodu příliš časté oslovování a zdůrazňování vzájemných vazeb paradoxně nevede ke zpřehlednění, ale naopak ke zvýšení divákova zmatku, kdo ke komu patří a kdo komu vlastně zahýbá (nešťastným se mi jeví i obsazení dvou typově podobných hereček do rolí Gábiny a Drahuše, které divákovo zmatení ještě násobí).

Tou hlavní chybou, které se Göbl se Švejdou dopustili, je ale způsob natáčení. Točili tzv. záběrovou technikou, takže herci (v daném případě mnohdy spíš neherci) měli při své akci za partnera častokrát jen chladné oko objektivu. Výsledkem je fakt, že přes maximální snahu o přirozenost přirození prostě nejsou, hlavně v záběrech, kdy jsou před kamerou sami. Jsou nejistí a v křečovité snaze trefit optimální sílu a směr prožívané emoce mnohdy zapomínají na obsah svých sdělení.

Jenže – a teď se konečně dostáváme k tomu nejcennějšímu – pokud těchto prvních zhruba dvacet minut překonáte, tj. zvyknete si na (ne)hereckou stylizaci a získáte aspoň rámcový přehled o všech zdejších výpravčích, posunovačích, traťových dělnících a jejich manželkách a milenkách, začnete se velmi dobře bavit. Film vám najednou začne rozkvétat doslova před očima. Poezie, komedie i tragédie všedního dne začnou stále účinněji atakovat vaši bránici i vaše srdce. Budete se smát, budete se dojímat a občas doslova na vlastní kůži cítit atmosféru tohohle horkého léta.

Na první pohled by se zdálo, že Plácačka díky svému absolutnímu zájmu o obyčejného člověka navazuje na staré Formanovy a Papouškovy filmy typu Hoří, má panenko nebo Ecce homo Homolka. K tomu jí ale chybí jejich mrazivá ironie a širší společenská ukotvenost. Mnohem blíž má Plácačka díky svému otcovsky chápavému pohledu k méně známému, ale neméně kvalitnímu Intimnímu osvětlení režiséra Ivana Passera. Ze současné české kinematografie bude film asi nejčastěji přirovnáván díky poněkud zcestnému „kultu ošklivosti“ k Divokým včelám či Mistrům, v zásadě ale půjde o totéž srovnání, neboť Mistři navazují na formanovsko- -papouškovskou tradici, zatímco Divoké včely a Plácačka svou vnitřní rozvolněností i decentní poetikou k passerovské linii. Spřízněnost Intimního osvětlení, Divokých včel a Plácačky je ostatně patrná i v tom, že se tu nic velkého ne-děje, v Intimním osvětlení se mluví o holkách a neuskutečněných snech, v Divokých včelách „začíná být kosa“ a v Plácačce „se nám to všechno pěkně vyjasňuje, myslím, kdo s kým a tak“ (smrt vstupující do příběhu v samém závěru paradoxně není vrcholem filmu a z dramaturgického hlediska je tak zcela zbytečná!).

V Plácačce najdeme ale otisk ještě jednoho velmi významného českého snímku – Menzelova Rozmarného léta. Nejen díky té krátké letní přepršce, která nakonec přece jen přijde, ale hlavně díky tomu pomalému plynutí času, tlachání o banalitách a tichém toužení. Kdyby řečiště příběhu bylo ještě přísněji regulované, výběr a vedení herců pečlivější a zbytečně silný motiv smrti nahrazen uvnitř vyprávění jinou „ošklivou“ scénou, jakou je v Rozmarném létě třeba drastické šití ucha, bylo tu, troufnu si tvrdit, zaděláno na mistrovskou záležitost a filmový skvost. I když se nám ale dnes může zdát, že filmaři ne zcela využili možností, které jim šťavnatá předloha skýtala, za pár měsíců a let se může ukázat, že tímto poctivým, byť ne zcela dotaženým počinem udělali českému filmu víc než dobrou službu, protože se přes to všechno dokázali dotknout něčeho křehkého v nás samých.

Jaroslav Sedláček

Zpět na seznam všech recenzí.


Poslední modifikace 20.05.2007, 18:42:59

Zásady ochrany osobních údajů

A Běžešelemovací řůčovičky znáte?

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace