|
Následující text je recenze Mirky Spáčilové pro MF Dnes.
Původní text naleznete na:
http://show.idnes.cz/show_aktual.asp?r=show_aktual&c=A040310_191542_filmvideo_lja
Hned úvodním titulkem Bolero sděluje, že skutečnou vraždou slovenské studentky se jen volně inspirovalo a že vylučuje ztotožnění filmových hrdinů s postavami dávného případu. Avšak v závěru filmu už je člověku beztak jedno, kde asi vedla hranice mezi věrnou kauzou a smyšlenkou.
Prakticky čeká již jen na jiné titulkové sdělení, totiž že při natáčení nedošel újmy žádný živý tvor, hlavně pak přítulný pes, kterého zde mimo obraz zastřelí. Pejska by byla škoda - natož pro tak slabý film.
Přitom Bolero není špatně natočené, je pouze špatně napsané a následkem toho vesměs i špatně zahrané. Film, jenž měl vzkřísit českou detektivku, se pohybuje ve vlnách. Vyhoupne se k pocitově účinnému obrazu, spadne k šroubovaným větám, znovu se vznese, znovu zlomí. V takových skocích se nemůže ani obrazová představivost režiséra F. A. Brabce zachytit pevného bodu.
Sotva upoutá střih tanečních scén, kde bolero vyzařuje varovně dráždivou smyslnou provokaci, už film srazí k zemi David Kraus, typově přesný zhýčkaný klacek, leč toporný herec.
Záběry násilné smrti týrané dívky ve studené šedivé vodě zalijí diváka děsem, jenže jakmile školácky promluví Vlastimil Harapes, kouzlo je pryč.
Svědkyně činu, zvídavá stará dáma uprostřed zavařování, nese zajímavou stylizaci ježibaby míchající čarodějné lektvary v křiklavé barvě krve, tanec opět efektně oznamuje žárlivost, děs i smrt, přestože zpomaluje vyprávění - ale pak se vynoří rodiče zlaté mládeže a pád ke dnu se opakuje.
Placaté karikatury zlých boháčů jako by vypadly z komunistických agitek 50. let, takže ani hráči typu Jiřího Bartošky, Bolka Polívky či Aloise Švehlíka nemohou dělat víc než tlumit riziko bezděčné parodie.
Podobně jsou na tom postavy policistů, zlidšťované pojídáním domácích koláčů a hovory, jaké by bez zaskřípění neprodal žádný herec na světě. Například Ta červená jablíčka, co máš tak rád, dneska přivezli do kantýny. Kde byl proboha dramaturg, taky v kantýně?
Přehlídku schémat představují i typy mladých násilníků. Nosí jména jako z telenovel - Patrik, Artur, Osvald, jeden se dá pod tíhou viny na alkohol, jiný na víru. Jen Anna Polívková v roli účastnice zvrácených her načrtla svou figuru od vyzývavé drzosti přes znejistělou masku po zlomené přiznání v jednolité křivce.
Poslední střídání vln přináší drsná, opravdu silně působivá rekonstrukce činu, jež rozpoutá v sále strhující nápor pocitů - a vzápětí vpád zásahové jednotky vyvolá naopak smích. Škoda, z obrazové stylizace probleskuje úžasný výdej energie, jež měla být vynaložena na jiný příběh. Nebo mělo Bolero zůstat němé
Mirka Spáčilová
Zpět na seznam všech recenzí.
Poslední modifikace 23.12.2019, 22:34:57
A Běžešelemovací řůčovičky znáte?