Na obsah stránky Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Hlavní stránka ceskefilmy.juk.cz Mapa stránek na tomto webu

Následující text je recenze Šimona Šafránka pro DoKina.
Původní text naleznete na: http://dokina.tiscali.cz/article.asp?id=4502

Bolero

Jen málokdy jsme svědky tak masivního promarnění příležitosti, jakou předvádí tým F.A. Brabce v bijáku Bolero. Brabec je jedním z nejlepších českých kameramanů. Má cit pro světlo. Má smysl pro barvy i kompozici.
Jako režisér má v Boleru plejádu velkých herců.
David Kraus doslova září coby vůdce partičky Artur Aksman. Jiří Bartoška předvádí vynikající výkon jako jeho otec a Martin Stropnický jako major Hrazdíra přinejmenším skvěle vypadá.
Brabec zároveň patří mezi hrstku odvážných, kteří se pokoušejí o neobvyklé, riskantní snímky, mezi nimiž dosud kralovaly těžko zfilmovatelné adaptace (Král UBU, Kytice, Krysař). To, že se mu ty bijáky nedaří, je už jiná věc.

Zatímco předchozí snímky byly spíše stylu, Bolero mělo námět, který může zastínit jakoukoli formu. Příběh o holce, kterou znásilní a utopí partička cizích kluků, by mohl být vyprávěn mnohýma očima: jako komerční drama o oběti. Jako kriminálka. Nebo – dle příkladu Zrůdy - lze vše otočit a postavit do role oběti kluky.

Brabec a scénáristka Zinnerová si snad všechny tyto variace uvědomovali, neboť jsou ve výsledném „produktu“ k zastižení. Jako stopové prvky.
Marika (Barbora Seidlová) je jasná oběť. Ani nemá šanci promluvit. Kluci jsou v některých momentech také stavěni do pozice ublížených, nicméně spíš upozorněním třetí osoby. A kriminálka to celé zastřešuje.
Ani jedna z linií není hlavní, natož originálně pojatá.

Smířit se s tím, že Mariku budu ukazovat šťastnou v tanci a potom jen jako kus masa na odstřel, je laciné. Divák nemá šanci k ní cokoliv cítit, protože o ní jednoduše nic neví. Myslet si, že toto lze bez problému nahradit deklamacemi typu „je moc hezká“, je amatérské. Ať si jí klidně utopí! Alespoň bude na co koukat.
Kluci jsou na tom podobně. Zachrání je, že je vidíme alespoň v nějakých situacích, jakkoli už jsou tyto jednoznačné a impotentní.
A do třetice, na vyřešení vraždy nemá nikdo osobní interes. Otec věří policii a matka se pro jistotu zbláznila. Bývalý Maričin kluk sedí v Brně. Nápadník tančí. Policajt (jako už řada figur před ním) řekne, že holka „je pěkná“. Damo o sobě tohle stanovisko pro vývoj jakékoli postavy opravdu neznamená zhola nic. A upozorňovat diváka, že Bára Seidlová JE pěkná? Nošení dříví do lesa.

Autoři zjevně doufali, že divák bude pást po potrestání pachatelů na základě obecných vyšších principů (zlo je prostě zlo).
Chtěli si tím uvolnit ruce k detailně rozebrané vyšetřovací práci? Těžko. Porady kriminalistického štábu pod vedením podplukovníka Novotného (Jan Kačer) jsou jak z éry majora Zemana.
Horší je, že i postup vyšetřovatelů je naprosto nelogický. Filmaři jako kdyby nevěděli, o čem vlastně točí. Rozum zůstává stát nad zatýkacími scénami: jednotka speciálního nasazení zazvoní na dveře, a když jim někdo otevře, jednotka těmi otevřenými dveřmi akčně vtrhne dovnitř. Opravdovou tragédií je však Hrazdírův výlet za Maričiným klukem do Brna a zde provedený „výslech“. Snad poprvé jsem viděl, jak detektiv někomu smířlivě navrhuje vinu!

Zábavné je, jak režie trvá na zobrazování krás ženských těl. Nic proti, proboha, proč by vyšetřovatelka Lipčíková (Kristýna Filipová) nemohla chodit v kostýmku. Ale ať pak nejezdí v policejním autě! A nemává pistolí! To, že ji čeští herci nedokáží držet, je známá místní kuriozita. Tak jim jí ale prostě do ruky nedám!

Zflikovaná story je předznamenáním nulové výpovědní hodnoty. Autoři nevynášejí žádný zajímavý pohled do duše oběti / zločince / pozůstalého / detektiva a spokojují se s označením vrahů v závěrečných titulcích červeným fontem. Kdyby šlo o průměrnou historku, tak se nad tím ani nepozastavím. Tady ale šlo udělat tolik! Proč oběť trvala na tom, že zavolá policii? Jak bylo pachatelům ráno po vraždě? Anebo - kde je hranice mezi zábavou a vraždou? Jak se k vraždění staví člověk z křesťanské rodiny? A jak porno-fotograf? Může mezi nimi být nějaký rozdíl? No nic.

Dialogy jsou neuvěřitelně kostrbaté. Prapodivně kombinují hovorovou se spisovnou řečí. Významově jsou repliky obdobnou směsí, tentokrát extrémně doslovných (topená dívka, taneční scény) a nikdy nedořečených („Zlatíčko“) motivů. To samé funguje v obraze – měl jsem za to, že na zpomalených záběrech si ulítává jenom Jackson. U kameramana Brabcova formátu zamrzí, že nedokáže zachytit v tanci napětí (viz Carlos Saura a Flamenco, či Tango).

Pak jsou tu produkční kiksy – když dostane kpt Nečas aka Jan Potměšil s takovou parádou na vozík policejní talíře, jak mu můžou v dalším záběru chybět?!
A pak je tu zvuk. Zfušovaný zvuk. Chápu, že občas postsynchron ustřelí a nebude ladit s obrazem na sto procent. Ale jak se mohl na plátně objevit ten dlouhý záběr na Bolka Polívku, který telefonuje a ačkoli srdnatě otvírá ústa, my slyšíme nerušený monolog druhé strany?

Na rozdíl od aktuální a tematicky příbuzné Zrůdy není Bolero ani dramatické, ani provokativní, ani šokující.
Bolero je jen pozoruhodný důkaz o tom, jak i křišťálový námět lze bez problémů obrátit v prach. Jak i pěknou holku lze bez uzardění utratit jako psa.

Šimon Šafránek

Zpět na seznam všech recenzí.


Poslední modifikace 20.05.2007, 18:42:48

Zásady ochrany osobních údajů

A Běžešelemovací řůčovičky znáte?

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace