Na obsah stránky Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Hlavní stránka ceskefilmy.juk.cz Mapa stránek na tomto webu

Následující text je recenze Jaroslava Sedláčka pro Cinemu.
Původní text se nacházel na adrese http://cinema.burda.cz/film.php4?Filmid=BOLERO, která v dané chvíli již není funkční.

Nechtěla mlčet, proto musela zemřít... Režisér a kameraman F. A. Brabec a scenáristka Markéta Zinnerová o bezohledné zábavě zlaté mládeže

Bolero

Vznik filmu Bolero provází od samého počátku nebývalá mediální popularita. Jak by ne, když se scenáristka Markéta Zinnerová (mj. TV seriály Tajemství proutěného košíku a My všichni školou povinní) nechala inspirovat skutečným případem, který se stal v 70. letech na Slovensku a který se dodnes velmi vzrušeně řeší před tamními soudy (podrobněji o celé kauze píšeme v podtisku na následující straně). Nicméně film je zcela autonomní dílo, daným případem se opravdu inspiroval jen velmi volně (mj. se neodehrává v roce 1976 v Bratislavě, ale v současné Praze), proto je na ně třeba tak i pohlížet.

Pohledná studentka medicíny Marika Čihanová (Barbora Seidlová) se ztratila. Zcela nepochopitelně a záhadně. Po rozlučkové diskotéce za právě skončeným ročníkem měla ještě v noci odjet vlakem do Brna za svým přítelem (Ondřej Brousek), ten ji však na nádraží čekal marně. Maričin otec (Vlastimil Harapes) správně tuší, že nejde o žádné banální zmizení, které se po pár dnech zcela prozaicky vysvětlí, a hledá pomoc u svého dávného přítele majora Hrazdíry (Martin Stropnický). Ten se však specializuje na vraždy, proto ho odkáže na své mladší kolegy, poručíka Poštulku (Pavel Šimčík) a podporučici Lipčíkovou (Kristina Filipová).

Paralelně s tím sledujeme úspěšného podnikatele Osvalda Aksmana (Jiří Bartoška), kterak při svém záletu se sekretářkou Isabelou (Jana Štefánková) najde na své chatě na Orlíku až příliš mnoho podezřelých indicií. Když doma hledá vysvětlení u syna Artura (David Kraus), od manželky (Eva Salzmanová) se dozvídá, že si ráno koupil last minute na Ibizu a odletěl. Mezitím poznáváme celé spektrum dalších mladých lidí a zjišťujeme, že Eda Lohník (Ladislav Hampl) je značně podrážděný, když na něho matka (Jaromíra Mílová) mluví ve chvíli, kdy v televizi sleduje pátrací relaci o zmizelé Marice; že stejně nerudný je talentovaný mladý fotograf Dany Kušnic (David Švehlík), když se jeho lehce afektovaná matka (Evelyna Steimarová) chlubí návštěvám jeho fotografiemi; že obtloustlý vlasáč Štefan Turek (Tomáš Racek) stále víc podléhá alkoholu a že na první pohled velmi suverénní až drzá Ilona Fetková (Anna Polívková) má ve skutečnosti docela obyčejný strach.

Budou muset uplynout týdny, měsíce a roky, než policisté hlavně díky vytrvalému a pečlivému kapitánu Nečasovi (Jan Potměšil) najdou v hradbě mlčení a lží skulinku, která jim dovolí poskládat obraz onoho tragického večera dohromady a vrahy konečně pohnat před soud.

Největším problémem snímku je jeho přílišná ambicióznost, která vede k žánrové nevyhraněnosti. Tvůrci nevědí, zda točit detektivně-kriminální drama (to by nesměly být karty rozdány velmi jasně hned na začátku), psychologický film (to by museli jednotliví hrdinové a antihrdinové dostat větší prostor, životnější rozměr a komornější aranžmá) nebo snad dokonce taneční film (to by ale tanec musel být skutečným hybatelem děje nebo by v sobě musel nést alespoň silný dramatický prvek, který by pomáhal s gradováním emocí i příběhu, a nesměl být jen jeho rádoby efektní, ve skutečnosti však dutou výplní). Tvůrci se pokusili vecpat do snímku všechno výše zmíněné. Výsledkem je rozklížený film, který neví, čí je.

První (a zřejmě hlavní) linií příběhu má být realisticky zachycené PÁTRÁNÍ. Zatímco si ale major Hrazdíra díky unavenému, věcnému, zkušenému, ale občas docela obyčejně chybujícímu a emotivnímu Martinu Stropnickému zachovává punc opravdovosti, oba mladí kriminalisté v podání Pavla Šimčíka a Kristiny Filipové působí zcela nevěrohodně, jako by vypadli z docela jiného filmu, nejspíš nějaké nepodařené detektivní taškařice. Herecky jsou zcela bezradní a předepsané věty pronášejí tónem těch nejposlednějších ochotníků z Jiráskova Hronova. Nůž do zad jim ale leckdy vrážejí i režisér s kostýmní výtvarnicí: Proč například při banální obhlídce terénu dávají celé ulici na odiv své kolty za pasem jako nějací kovbojové při dobývání Divokého západu? Vždyť je to trapné a směšné! Logické díry ovšem zejí i v samotném scénáři: 1) Podporučice Lipčíková se dozví, že se zavražděné rozepínala náušnice na uchu, a nezeptá se na kterém! 2) Stejná osoba pátrá po tajemném muži, jemuž se říká Zlatíčko, má jeho nakreslený portrét v tašce, ale Maričině spolubydlící ho neukáže! A ukázat zmíněný portrét v televizi už nenapadne vůbec nikoho! 3) Policisté od začátku vědí, že zavražděná byla utopena, nicméně pak se všichni svorně diví, že se do vody dostala živá (mysleli si snad, že ji utopili předtím někde v umyvadle???) atd. atd!

Další rovinou příběhu měla být PSYCHOLOGICKÁ DROBNOKRESBA oběti i pachatelů, potažmo jejich rodinného zázemí. I tady však snaha selhává na samém počátku. O oběti se nedozvíme nic víc, než že ráda tancovala a chodila na koupaliště. Pachatelé jsou nám prezentováni jen prostřednictvím krátkých a často spíš zkratkovitých a povrchních tezí (naivní chudá pánbíčkářka, bezohledný cynický zbohatlík, uprostřed procovského přepychu alkoholu propadající odložená manželka atd.). Připočteme-li k tomu patetické a bezděčně naivní promluvy typu „Nevím, zda je horší být matkou oběti či vraha“, „Jsem trosečník na pustém ostrově“ nebo „Kvůli tobě jsem musel zabít nevinné zvíře, jediného, kdo mě tu měl opravdu rád“, pak je zřejmé, že herci neměli svoji práci nijak usnadněnou. Někteří jsou vyloženě k smíchu (Alois Švehlík s vizáží skalního motorkáře), jiní spíš k politování (na Vlastimilu Harapesovi je dlouhá herecká pauza víc než viditelná). Jen málokdo má charizma i dar vybavit svou postavu autentickou věcností a přesvědčivou věrohodností: takový je například protřelý žralok a cynický sukničkář v podání Jiřího Bartošky (Český lev za Všechny moje blízké) a bezskrupulózní děvkař Davida Krause (Královský slib). Právě jejich závěrečná slovní přestřelka je taková, jaký měl být asi celý film: tvrdá, nelítostná a cynická, až z ní běhá mráz po zádech. V kontextu všech těchto skutečností je proto až k neuvěření, jak celistvá, do nejmenšího detailu prokreslená, dramaticky patřičně vyklenutá a herecky perfektně zvládnutá je postava Ilony Fetkové v podání Anny Polívkové. Po menší úloze v Gedeonově Návratu idiota tu červeně bliká vykřičník pro další (nejen) filmové režiséry: Pozor, tady se vyskytl talent!

Tím hlavním, kdo nese kůži na trh, je ovšem pochopitelně režisér. V daném případě i kameraman, jinak trojnásobný držitel Českého lva F. A. Brabec. Po rozchodu s režisérem Janem Svěrákem (Obecná škola, Akumulátor 1, Jízda) nastoupil vlastní režijní dráhu, která je charakteristická sympatickou drzostí. S tvrdohlavou neústupností a obdivuhodnou razancí se pouští do mimořádně obtížných, pro mnohé přímo nezfilmovatelných projektů. Dvakrát mu to moc nevyšlo (Král Ubu, Krysař), jednou doslova zazářil (Kytice). Bolero je ve srovnání s těmito filmy v zásadě velmi obyčejný film, který nežádá ani odvážnou ruku, ani efektní oko, jen jedno zásadní rozhodnutí, jaký žánr zvolit, a pak už jen spoustu nenápadné poctivé režijní dřiny. A Brabec jako by najednou nevěděl kudy kam. Atmosféru se snaží stavět na formálně zajímavých, dynamicky rozhýbaných obrázcích, což je ovšem častokrát v přímém rozporu s psychologickou intimitou, kterou jednotlivé situace vyžadují (např. Čihanův pláč na schodišti, vrchol lidského zoufalství, nám je prezentován jako zbytkový dodatek efektní jízdy kamery po schodišti a jakýchsi skříňkách). Většina situací tak postrádá věrohodnost a závisí mnohem spíš na hereckých schopnostech a možnostech jednotlivých aktérů než na nějakém pevném a systematickém režijním vedení. Tvůrci se zkrátka rozhodli honit až příliš mnoho zajíců, není proto divu, že nakonec nechytili žádného. V rukou jim zůstalo jen pár lučních kobylek.

Jaroslav Sedláček

Zpět na seznam všech recenzí.


Poslední modifikace 20.05.2007, 18:42:48

Zásady ochrany osobních údajů

A Běžešelemovací řůčovičky znáte?

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace