|
Následující text je recenze Tomáše Baldýnského pro Reflex.
Původní text naleznete na:
http://www.reflex.cz/Clanek20349.html
Obdivuji úpornost, s níž se mladý režisér Dan Svátek pustil do realizace svého vysněného filmu. Blízko nebe natočil bez státní podpory, bez koprodukce s televizí a jako autor a producent v jedné osobě tou nejtrnitější cestou - sbíral drobné, sliboval loga na plakátech, vysvětloval, přemlouval. Přitom nechtěl nic jiného než natočit film, po jakém tady všichni touží. Podat v něm závažné společenské téma (v tomto konkrétním případě problémy xenofobie a vykořenění) nejen moderně, vizuálně atraktivně a s povinným humorem, ale dodat mu i mezinárodní šmrnc, který našim filmům tak zoufale chybí. Proto všichni obyvatelé hotelu Close to Heaven - včetně Arnošta Goldflama - oddeklamují celý film výhradně anglicky, proto je hlavní postavou Keňan, jeho láskou švédská blondýna a její matkou Chantal Poullainová, proto Miroslav Táborský hraje tajuplnou postavu jménem Jägermeister. A proto je Praha ve filmu přítomna jen coby ne moc povedená digitální kulisa, připomínající spíš turistickou pohlednici než skutečný svět. Blízko nebe se skutečným světem nechce mít nic společného, tenhle omšelý hotel obývaný keňskou rodinou, frandovně fiflajícím varietním ilufionistou Edym, siamskými nymfomankami Mínou a Kirou a skupinou penzistů-spiritistů v amatérském podání slavných českých překladatelů z angličtiny v čele s Rudolfem Pellarem a Olgou Rychlíkovou, má být jeho metaforou. Bizarní podle Lynche, řvavě barevnou podle Jeuneta a emocionálně vypjatou po vzoru Magnólie od Paula Thomase Andersona. A trochu toho Tarantina do toho. Nic proti kopírování - fakt, že nějaký dnešní český režisér je schopen tyto tvůrce z výtvarného hlediska alespoň připomínat (což Dan Svátek a jeho kameraman Martin Preiss na pár místech skutečně činí), by už byl důvod k oslavě. Bohužel Svátkův vizuální talent je vyvážen tak příšernou neschopností cokoli vyprávět, že můžeme pít nanejvýš na žal. A bude to smutný večírek ...
Nejdřív si dejme jednu za herce zoufale se potácející v příběhu, jemuž nerozumějí, a vyslovující věty jako "ale proto jsem nepřišla - přišla jsem spáchat sebevraždu" s výrazem člověka, který se něco naučil zpaměti, ale i tak mu to připadá divné. Pak hned další za všechny ty postavy a motivy - sice ne moc originální, leč nepostrádající dávku fantazie. Ze stylizovaných postav typu "boxer Fred, který již mnoho let neopustil svůj pokoj", "eskamotér toužící po všech ženách ve svém okolí" či "tajemný hoteliér Gut, který dokáže být na mnoha místech současně", by se asi dal složit příběh alespoň vzdáleně připomínající tu vytouženou Amélii z Montmartru, kdyby se dostaly do rukou zkušeného scenáristy, a ne amatéra, co se pokouší své vzory napodobit, ale vůbec jim nerozumí. Blízko nebe nás ubije úvodem, v němž rovných dvacet minut procházíme hotel patro po patru a poznáváme postavu po postavě, abychom na ně pak zas zapomněli, věnovali se nyvé love story, občas se nechali vyvést z rovnováhy izolovaným nevtipným vtipem a zas ukonejšit neustálým komentářem o tom, že pravda je jen úhel pohledu. Pak si režisér náhle vyděšeně vzpomene, že film musí gradovat, nechá své postavy chvíli běhat po baráku, začne mluvit o povodních a nakonec se vrhne do hitchcockovského závěru, v němž se mu příběh už zcela vymkne z ruky a z hlouposti sklouzne do nepochopitelnosti.
Blízko nebe je film nezvládnutý a přeplácaný. Amatérský, dalo by se říct. Možná však existuje přesnější výraz - je to film dítě. Leží na zádech, na hrazdičce nad ním visí všechny ty báječné barevné hračky z dovozu a on ze všech sil šermuje rukama, chce se jich dotknout, jsou však daleko, daleko mimo dosah. Ale bylo by hloupé se vysmívat tomu, kdo se snaží. Zvlášť když ti ostatní se spokojí s cumláním konejšivého českého dudlíku.
Tomáš Baldýnský
Zpět na seznam všech recenzí.
Poslední modifikace 23.12.2019, 22:34:57
A Běžešelemovací řůčovičky znáte?