|
Následující text je recenze Mateje Šišoláka pro FilmWeb.
Původní text naleznete na:
http://filmweb.o2active.cz/show.article.aspx?id=73290
Nálepkou „první český evropský film“ se honosí snímek režiséra Dana Svátka. Hlavní postavou je Keňan, jeho osudovou láskou Švédka, její maminka Francouzka a všichni, včetně ducha Mao Ce Tunga, mluví anglicky. A jako bonus – Jack Nicholson!
Blízko nebe / Close to Heaven
Režie: Dan Svátek
Scénář: Dan Svátek
Kamera: Martin Preiss
Hudba: Elvis Kititi, Gogo Jean Michael Francis
Hrají: Tuva Novotny, Gogo Jean Michael Francis, Petr Vaněk, Miroslav Táborský, Arnošt Goldflam, Chantal Poullain, Tonya Graves
Délka filmu: 96 minut
Země původu: Česká republika
Česká premiéra: 7. července 2005
Český distributor: Bontonfilm
Evropská ústava je mrtvá, společná evropská myšlenka nikoli. Nenajdeme ji ale v tunách nesrozumitelně popsaného papíru ale ve společném jazyce filmových obrazů, podepřenými všem srozumitelnými anglickými dialogy – i takto „aktuálně“ by se dalo interpretovat poselství nejnovějšího filmu režiséra Dana Svátka (Zatracení) Blízko nebe.
Díky němu se na českém filmovém nebi objevilo nové, zatím nepopsané těleso, které si říká „český evropský film“. Je to útvar, který jakoby prohlašoval současnou českou kinematografii za příliš zahleděnou do sebe, snaží se vnímat Českou republiku jako součást celoevropského kontextu, zemi bez hranic a dokonce bez jakýchkoli národních specifik. Svátek zjevně nepovažuje českou kinematografii za dostatečně evropskou (jakkoli evropskou, už jen díky místu kde vzniká, snad navěky bude). Jako cestu, kterou by se mohla taková nová česká-evropská kinematografie ubírat, nabízí instantní příběh v angličtině, jenž by se mohl stát prakticky kdekoliv na světě, v jakýchkoli kulisách a s jakýmikoli herci. V jeho filmu se nedočkáte toho, co by optimista nazval „národním rysem“ a pesimista třeba „vyčpělým provincionalismem“. Blízko nebe je tak trochu experiment, který zpřetrhal vazby s „rodnou hrudou“, vykašlal se na kinematografické tradice a vydal se dobývat svět. Jak už bylo řečeno, spoléhá na univerzalitu tématu (nešťastná láska) i jazyka (francouzštináři prominou, ale - kdo ještě dneska neumí anglicky?!).
Jeho „univerzální příběh“ se však v mnohém podobá rozporuplně přijatému snímku Wima Wenderse Million Dollar Hotel. „Blízko nebe“ je rovněž název hotelu obydleného podivnými „týpky“. Na jeho střeše stojí – tak jako v MDH – hrdina, chystající se opustit terasu zkratkou přes zábradlí. Příběh Blízko nebe je jeho příběhem, v našem případě retrospektivním vyprávěním o osudech černošského malíře Samuela (Gogo Jean Michael Francis) a jeho lásky ke švédské dívce, nové sousedce Emily (Tuva Novotny). Vedlejší roli v divadle jednoho hotelu hrají majitel pan Gut (Arnošt Goldflam), Samuelova rodina v čele s nekompromisním tatínkem-rasistou Samuelem st. (Karl Clark), dvěma dcerami (Tonya Graves, Elizabeth Muhiire) a umírajícím dědečkem (Curtis Jones). V dalších patrech žijí šišlající eskamotér Ernesto (Petr Vaněk), dále Emilyn otec, bývalý boxer a dnes už jen TV konzument Fred (Karel Heřman), siamská dvojčata – nymfomanky Mína a Kira (Lucia Lužinská, Lívia Sabolová) a tajemný muž s podivnou minulostí Jägermeister (Miroslav Táborský).
Osazenstvo hotelu doplňuje skupinka důchodců, kteří v jednom z bytů vyvolávají duchy a diskutují o nemocech a předsudcích. Poklidné soužití roztodivných bytostí naruší až pád meteoritu, který udělá velkou díru do střechy Samuelova ateliéru a navždy změní zavedený chod událostí.
Dosud osaměle žijící Samuel se zamiluje do krásné Emily. Za ní ovšem pálí i kouzelník s jazykovou vadou Ernesto, na nějž mají zase spadeno siamská dvojčata Mína a Kira. Zatímco otec Samuel šikanuje své dvě dcery a důchodci rozmlouvají s duchem Mao Ce Tunga, v hotelu se začínají dít i další podivné věci – třeba se na recepci zjeví Jack Nicholson!
Podle slov tvůrců by Blízko nebe mělo reflektovat nelehký život černocha uprostřed Evropy. Dan Svátek ovšem natolik zpřetrhal pouta hrdiny k téměř jakémukoli prostoru, že o „evropskosti“ nemůže být ani řeč. Jednotlivé figurky jsou spíše výsledkem poněkud bizarní (lynchovské?) fantazie autora a možná trochu i odrazem evropských stereotypů (blonďatá Švédka), než skutečnými postavami rozdílných národností a příslušného kulturního backgroundu. Jedinou výjimkou jsou diskuse na téma rasismus či odkaz na židovství u jednoho z důchodců. Na „multikulturní“ strunu se však hraje jen naoko, osazenstvo hotelu mohlo být klidně celé české, finské či mongolské, nic by se na konečném vyznění snímku nezměnilo.
Blízko nebe zaujme už na první pohled výraznou výtvarnou stylizací, ovšem ani sépiový look nedokáže zakamuflovat nepovedené trikové záběry z „hotelové“ střechy. Kameraman Martin Preiss (Choking Hazard) točí mnoho záběrů poměrně dynamickým stylem a soundtrack zní příjemnou world music. To všechno sice odpovídá bizarnímu ladění příběhu, nicméně nedokáže osvětlit smysl „evropského“ filmu. Proč autor trvá na jeho situování do Prahy, když v něm i důchodci mluví anglicky? A proč se vůbec tak zdůrazňují různé národnosti všech aktérů, když rozhodně nelze říci, že by si kvůli tomu nějak nerozuměli? A propos – jazyk.
Angličtina důchodců a šišlání Ernesta přímo řeže uši (vedle sedící anglisté dokonce úpěli pod náporem údajných knižních obratů a neživých frází, které dnes v hovorové řeči údajně jen málokdo používá…). Vlastně – proč Ernesto šišlá? Aby vyvážil Samuelův rasový „handicap“ v zápase o krásnou blondýnu? Film navíc obsahuje poměrně lacinou pointu, jíž má pravděpodobně revalvovat její několikanásobné popření a následné vzkříšení (já se teda nechytl, rád se nechám poučit, jakže to vlastně bylo).
Blízko nebe je počin formálně velmi sympatický, oděný v moderním kabátě s neokoukanými hereckými tvářemi. Film ovšem spadl do jámy, kterou si sám vykopal – hrdě mává evropskou fanglí, na plakátech podtrhuje svoje „multikulti“ ladění a přitom připomíná spíše nechvalně proslulé evropské normy a směrnice – snaží se být natolik kosmopolitní, až je uniformní a jaksi postrádá vlastní charakter. Já osobně bych tedy evropské ambice českým filmařům neubíral, ovšem nálepku „evropský“ či „světový“ bych dal do rukou kritice či divákům – oni ať posoudí, nakolik je to které dílo přijatelné a srozumitelné i za našimi hranicemi. To je třeba cesta v současnosti mezinárodně nejproslulejšího českého režiséra Jana Švankmajera – nikdo mu nemůže vytknout, že by úmyslně kašlal na svůj původ a prostředí, které ho utvářelo (viz Otesánek), ovšem ohlas jeho filmů je za hranicemi mnohdy větší než u nás. Tedy ne úmyslná, proklamovaná ambiciózní evropskost, ale trpělivá práce a odhodlání kráčet vlastní cestou. Dan Svátek se v Blízko nebe rozloučil s provincionalismem vlastní filmařskou identitu ovšem zatím nenalezl. Jeho vývoj je ovšem slibný, ambice nemalé a odvaha značná a díky všem těmto atributům získává Blízko nebe celých 60%.
Matej Šišolák
Zpět na seznam všech recenzí.
Poslední modifikace 23.12.2019, 22:34:57
A Běžešelemovací řůčovičky znáte?